Jak ji může shledávat krásnou bytostí? Jak může být někdo s tak zrůdným nitrem krásný? Je zlodějkou, je hybridem, je nepatřící. 
                              
„Protože jsi krásná, vykvetla jsi."
                              
„Stala se ze mě zrůda, Dany... Zrůdy přeci nejsou krásné." řekne smutně drobnému chlapci, jehož pohled náhle potemní, až v Hope hrkne.
                              
„Nazýváš nás zrůdami?"
                              
Hnědovláska se přikrčí pod náporem jeho náhle ostrých vlnek prodírajících se skrz prostor až k ní, k jejímu nitru, kde agresivně rozechvívají klid existence.
                              
„Dany..." snaží se přátelským tónem chlapce uklidnit, avšak ten nahněvaně napřáhne ruku a vlepí dívce lehkou facku, která vyvolá slzy v hnědých hlubinách. 
                              
„Jak to o nás můžeš říct?!" vyjekne afektovaně. Sleduje, jak se dívka překvapeně chytí za tvář, kam ji uhodil, a sleduje jeho narůstající hněv, jenž rozechvívá prostor v maličkém pokoji. „Připadám ti snad jako zrůda?!"
                              
Hope si představí toho drobného zlatovlasého chlapce s medovýma očima, jak sedí na bezmocném člověku kradouc mu jeho lidství. Snaží se ten obraz podržet, avšak taková skutečnost se zdá být nemožnou. Ale i toto dítě je stínem narušujícím rovnováhu dimenze. I toto dítě je zrůdou, temnotou, hladovou černou dírou. „Dany... Vždyť jsi zloděj..."
                              
„Říkáš, že já jsem ten špatný?! Že já jsem zlý?! Říkáš, že Yuki je zrůda?!" ječí celý zrudlý vztekem zatínajíc dlaně do pěstí, až mu zbělají klouby. Zahledí se hnědovlásce do čokoládových očí, prodírá se skrz jejich hladinu, až k její hloubce. Zvedne ruku, kterou lehce sevře útlé hrdlo a drknutím pošle dívku do peřin, kam s heknutím dopadne nepřestávajíc třeštit oči na dítě, jenž ji začíná škrtit. „Nevíš nic. Nemáš ani ponětí."
                              
Hope popadne hubené zápěstí, avšak chlapcův náhle raněný pohled ji v činu zastaví a ona tak zůstává dále v leže hledět do smutného medového pohledu malého stínu. Sleduje, jak si ji prohlíží, jak sjíždí její drobný obličej stejně jako ona jeho. Chlapec zvedne druhou ruku a začne jí hladit tvář. 
                              
„Co se děje, Dany?" otáže se přiškrceně kudrnatá, jíž rozbolí žaludek z váhy chlapce na jejím břiše.
                              
„Správná otázka zní – Co se stalo, Dany?"
                              
Dívku nedusí pouze dlaň dítěte svírající jí průdušky v příliš úzké štěrbiny, dusí ji i jeho existence šířící temné proudy do okolí. Jako lepkavá chapadla obmotávají vibrace druhého hybrida, zamezují jejich oscilaci a způsobují tak rozechvění obvykle statické kostry nitra. 
                              
Bolí to... 
                              
„Dany, prosím... Moc to bolí." fňukne škrcená chvějící se pod náporem zvláštní bolesti. „Přestaň..."
                              
„To je tvé zamrzlé lidství." pousměje se mírně chlapec. „Mrtvé lidství..."
                              
„Proč to děláš?" 
                              
Cítí, jak temnota objímá ztuhlé pilíře v jejím nitru a nutí je praskat v pevném sevření. „Protože je spojením s tvým minulým já, které nemůže pochopit novou podstatu tvé existence. Když je zničím, pochopíš. Když je zničím, poznáš. Když je zničím, budeš nejkrásnější."
                              
Hope zalapá po dechu a vší silou do chlapce udeří, až se skutálí z postele na světlý kobereček pokrývající podlahu. Bezmocně s tupou ránou dopadne na zem, kde se s podmračeným výrazem zahledí na dívku nad sebou. Sleduje, jak s vykulenýma očima slézá z postele a kleká na jeho úroveň, aby se mu zpříma zahleděla do očí.