Náhle na své tváři pocítí studený dotek, avšak stále zůstává zahlcena temnými klubíčky, jež jí brání ve vnímaní okolního světa. Dál se chvěje obklopena temnou aurou, dál nechává duši se kroutit v agónii strachu. Je úplně bezmocná. 
                              
Nechci tady být...
                              
My tě stáhneme daleko odtud. 
                              
Ovane ji mírný vánek, který kolem dívky rozechvěje molekuly sladké vůně třešňových květů, aby její vědomí pookřálo. 
                              
Svou duši naplněnou zoufalstvím, bezmocí přenechala temnotě a ta si přišla pro své vlastnictví odhodlána ztracenou již nikdy nevydat zpátky.
                              
„Nenech je si s tebou hrát..." zaslechne tichý, klidný hlas kousek od sebe. 
                              
Snaží se se podepřít zesláblýma rukama, ale všechny svaly v těle jsou mimo její kontrolu. Černá chapadla se rozlézají dál a dál po drobném tělíčku, krmí se, sytí se. Cítí jejich pocit blaženosti, je všude kolem, nenápadné jiskření.
                              
„Ty přece nejsi obětí, Hope." 
                              
Jsem zrůda...
                              
Jsi to nejodpornější, co existuje. Rezonují hlasy naplněné chladem myslí.
                              
Má právo dále existovat? 
                              
Cítí se stejně jako tehdy...
                              
Příliš mnoho cizích rukou na jejím těle, byla zvíře lapené v ostnaté pasti, aby se jím mohli jiní kochat. Nebyla možnost se schovat, skrýt se, zůstala světu odhalená jako tělo v plamenech, jemuž shoří kůže a zůstane pohled na vlákna růžovoučkých svalů. Jen bezmocně přihlížela dění okolo sebe, jako nezúčastněný aktér, i když ona byla hlavním hrdinou nechutné scény pod rouškou noci. 
                              
Vybavuje si ty pocity vířící jí hlavou v onen večer. Jak obdobně se teď cítí... Stejně bezmocně, poníženě a vyčerpaně. Proč by se měla bránit? Chce to vůbec? Nemůže prostě jen přestat existovat a konečně si odpočinout? 
                              
„Copak už toho nebylo dost?" zavzlyká otázku.
                              
Co, kdy komu provedla, že se jí život odvděčuje tímto způsobem? 
                              
„Vlákna osudu jsou spletena dlouho před našim narozením, květinko... Ty je nijak neovlivníš. Ty ne, ale já ano."
                              
Toto všechno se mi mělo stát? Je to tak v pořádku? Život to tak chtěl? „Ale já sakra chci být šťastná!"
                              
Pláče tak moc, až má problém s každým dalším nadechnutím, víčka se ji lepí k sobě a dívka ztrácí síly na další zmítání se v chumlu nehmotných těl.
                              
„Nedovol jim tě porazit... Teď jsi skoro dokonalá, ale ještě musíš vykvést."
                              
Nechci...
                              
Oddává se hladovým bytostem, stejně jako se tehdy oddala cizím dlaním. Bez boje. Stejně jako když v dětství snášela krutost spolužáků, se sklopenýma ušima a staženým ocasem. 
                              
Nikdy nebyla bojovníkem...
                              
„Hraješ si na oběť?" prořízne vzduch chladná otázka černovlasého mladíka stojícího nad Hope. Sleduje, jak již zbavena síly pro další pohyb leží na chladné zemi obklopena černým mrakem, mračí se na ten výjev před sebou. Shlíží, jak jeho drahocenná květinka ztrácí touhu existovat, ale pokud se nechá lapit hnilobou, sám zde ukončí její nit. „Hraješ si na chudinku? Čekáš, že tě lidé budou litovat? Že tě někdo zachrání?"
                              
Hope před očima vyvstanou dvě usměvavé tváře jejích přátel. Oni mě vždy zachránili...
                              
A teď tě opustili, zrůdičko ztracená.
                              
Jsem srab? Měla zemřít, ne... Zemřela. Hlavou se jí honí myšlenky na to, kdyby se již neprobudila, kdyby ji temnota nepřivedla zpět, kdyby skutečně dosáhla konce své pouti. 
                              
Píchne ji u srdce.
                              
Nechci neexistovat...
                              
„Čekáš, že tě někdo zachrání?"
                              
Vždy se schovávala za něčí záda, vždy zde byl někdo, kdo chudince zraněné Hope podal ruku, ale nikdy nebyla schopna se postavit sama za sebe. Nikdy se nepokusila bojovat. Jen přihlížela, jak s ní život zametá. 
                              
Je možné, že vše je trest za její rezignaci? Pomalinku si začne uvědomovat, že dostala druhou šanci, aby se naučila bojovat, aby se přestala oddávat všemu zlému, aby přestala kňučet. 
                              
Teď je sama. Nemá místo mezi lidmi, přátelé se ji bojí, rodina již pro znovuzrozenou Hope není tou rodinou, kterou potřebuje a zdá se, že i všechny temné kouty stojí proti její existenci.
                              
Mladík tyčící se nad tělem se mírně pousměje, když pocítí zachvění hnědovlásčiny mysli.
                              
Jen se probuď, poupátko.
                              
V bleskové rychlosti polapí do dlaně jedno z černých chapadel ve svém nitru a stiskne jej. „Už nechci!" křikne do temného lesa a rozdrtí ledovou existenci ve svém sevření.
                              
Vždy být ta hodná, bez poskvrnky, milá a zlatá osoba... Nikdy na nikoho nevztáhnout ruku, nikomu neublížit, nikoho neranit... Nevytvářet spory, radši souhlasit, poslouchat, oddat se... 
                              
A k čemu to všechno bylo?
                              
Úplně k ničemu!
                              
Spolu s křikem svou existencí prořízne prostor kolem sebe a odvrhne tak všechny parazity připoutané k její duši.
                              
„Tak je správně... Již více nejsi tou, kterou jsi bývávala." pohladí ji černovlásek po kudrnách.