Kam teď tedy patřím? Otáže se vzdálených hvězd. 
                              
Schoulí do maličkého klubíčka uprostřed lesa, aby svou existenci přenechala utrpění. Zcela ztracená ve svém novém životě doufá v osvobození, v hřejivé teplo. Vykřesává plamínek naděje. 
                              
Avšak právě proto, že dala svolení oné naději, aby ozářila její ztemnělé nitro, odemkla dveře, skrz které když projde, nebude moci se vrátit. A ona bez jediného ohlédnutí se, bez minimálního zamyšlení, zaváhání překročí jejich práh. Upne se ke světlu naděje, jejíž světlo dívku zavede hlouběji do objetí temnoty. Avšak to ona netuší, její zoufalá existence touží po teple, pochopení a přijetí. Odvrhnuta se obrátí k jedinému, který jí zbyl.
                              
„Kde jsi?" zašeptá do prostoru v klubíčku.
                              
Zaveď mě domů...
                              
Křičí po jeho přítomnosti. 
                              
Opustil jsi mě?
                              
Kdo mi tedy zůstane?
                              
Kým budu?
                              
Kým jsem?!
                              
Vysílá zoufalé vlnky do svého okolí, vábí jimi temné bytosti, stává se tak nádherou kořistí. Sladké zoufalství, šťavnatý smutek, horký hněv. Nic před světem neskrývá a temné existence kolem schouleného těla utvoří hustý oblak, až úplně zahalí scenerii lesní krajiny.
                              
Dívka si jejich přítomnost uvědomí až ve chvíli, kdy první ledové chapadlo pronikne kůží, masem, kostmi dovnitř, uchopí zdivočelou vlnku, aby ji začalo pohlcovat.
                              
Zaječí.
                              
Skoro slyší praskání, jak se od ní její vlastní emoce odtrhává, jak se přerušují vlákénka, kterými byly spojeny, jak krvácí, jak mizí. 
                              
Další se přidá a začne tahat za jinou vibraci. 
                              
Vyrvávají je z ní. 
                              
A další, další, další. Celé její nitro je teď plné temných, slizkých, ledových chapadel, jež si berou to, co jim nenáleží. Zmizela horkost rozrušení a zavládl chlad hrůzy. 
                              
Zvrací. 
                              
Chce je dostat ze svého těla, drásá si kůži, chce je vyrvat, odvrhnout.
                              
Pláče.
                              
Vypadněte!
                              
Křičí. Jak strašně to bolí... Jakou hrůzu jí nahánějí rozšiřující se prázdná místa v jejím nitru. Místa, kde ještě před pár chvílemi byly připoutány její pocity. Její já.
                              
Postaví se na zesláblé nohy a pokusí se o útěk, který však po pár krocích skončí nezmarem, když její tělo opět lapí gravitace.
                              
Slyší jejich zpěv. Jejich hymnu. 
                              
Jak cizí je... Jak odporná a hrůzostrašná.
                              
Vidí jejich těla zmítající se v slasti z jejích emocí. Jsou všude. Nevidí přes ně. 
                              
Na pokožce se sráží temné kapičky stinných těl. Smáčí vztyčené chloupky, skapávají do jamek, kde tvoří malé kaluže. 
                              
Zoufalství vzrůstá a láká tak další příživníky. 
                              
Odmítla mě...
                              
Bojí se mě...
                              
„Mari!" křičí.
                              
Damien... Ublížila mu moc? Musel cítit stejnou bolest jakou ona teď. Ukradla něco, co jí nikdy nemělo náležet, násilně to vytrhla zanechajíc tak otevřenou ránu.