Mari zavrtí hlavou. „Co jsi mu provedla?"
                              
Otázaná pohled přesune na stále nehybného chlapce. Sleduje, jak se mu trhaně zvedá hruď, jak se chvějí oční víčka, jak mu zbledla pokožka. „Nechtěla jsem mu ublížit..."
                              
„Ale ublížila." konstatuje krutou realitu blondýnka.
                              
Opět se pokusí k chlapci přiblížit. Potřebuje se jej dotknout, potřebuje zjistit, že bude v pořádku, že je živý, že vše bude zase normální. Avšak kamarádka se postaví, aby Hope strčila do hrudi, až zavrávorá o krok zpět. „Stůj!" vykřikne, když však spatří, jak se další a další slzy hrnou z očí hnědooké dívky zdrceně povzdychne. „Prosím, Hope..."
                              
Hope pláče, z celého srdce. Přes vodopády slz se svět zdá jako změť barev, jako něco nereálného, nehmotného. Rozechvěle zůstává stát uprostřed místnosti se steny raněného deroucích se z hrdla ven. Pláče kvůli Damienovi, pláče kvůli strachu v očích své kamarádky, pláče pro všudypřítomný chaos, pláče pro svůj neutišený hlad, pro bolest v hrudi, pro strach v mysli. Pláče pro Hope.
                              
Pláče pro svůj zpřetrhaný osud, život, který se již nikdy nezacelí. 
                              
Pláče kvůli temnotě v její mysli.
                              
„Prosím, Mari, prosím." kňučí stále dokola s nehty zarytými do kůže na pažích. „Potřebuji se ho dotknout, prosím... Jen jednou. Mari!"
                              
„Co jsi mu sakra provedla?!"
                              
„Měla jsem hlad..." vzlyká dále raněná dívka.
                              
„Co to znamená?"
                              
„J-já nevím. Já prostě... Já-jen..."
                              
„Vyklop to, Hope!"
                              
„Nakrmila jsem se jím!" padne na kolena neschopna čehokoliv jiného. Hlavu skloněnou, takže jí dlouhé kudrny spadají do tváře, aby skryly výhled na zarudlý, uslzený obličej. Vypadá jako chvějící se klubíčko čirého zhroucení. „Nechápu to... A-ale asi potřebuji lidské emoce..."
                              
„Co jsi zač?"
                              
„Říkal, že jsem stín." 
                              
„Jsi zrůda?" po této větě se brečící dívce všechny další vzlyky a steny zadrhnou v hrdle spolu s roztřeseným dechem.
                              
Ano... Jsi jen a pouhá zrůda, hybride... 
                              
Plač si, plač víc!
                              
Tobě již nic jiného nezbývá...
                              
Hope začne prudce vrtět hlavou. Celou svou bytostí ta slova odmítá, celičkou existencí se jim vzpírá. Vším, co má, se snaží jejich ostří odvrhnout od svého těla. Avšak i přes obrovské úsilí se zabodnou do zhroucené dušičky. Projdou skrz na skrz rozžhaveným ostřím zanechávajíc díru. 
                              
Vrhne se k dívce u postele s úmyslem ji chytit za dlaně, ale dívka ji opět odstrčí s nepopsatelným strachem ovíjejícím se kolem žaludku. 
                              
Kudrnatá dívka se na chvíli zarazí, vstřebává dění kolem sebe, vstřebává zděšené vlnky člověka před sebou. Vlnky, jež vnímá jako vlnobití, v němž se topí. Ztrácí dech. „Já nejsem zlá..." zašeptá, a když v odpověď dostane záporné zavrtění hlavou, vyběhne z místnosti, aby labyrintem chodem proběhla do vstupní haly a z ní ven do chladného, temného, tichého lesa.
                              
Nechá za zády teplé světlo lázní, jejich ruch, vůni. S neskutečným tlakem na hrudi, slzami v očích a raněným sténáním se řítí vstříc noci, než padne na měkkou půdu pohled upírajíc na noční oblohu.