Po čem prahne?
                              
Nervózně polkne, když se jí do hlavy vloudí neblahé tušení, které však ze strachu ihned zažene. Zavrtí hlavou, spolu s ostatními vstane od stolu a nechá se zavést do pokoje, kde budou pár dní pobývat.
                              
Žena jim připravila pokoj s obrovskou manželskou postelí, kde by se kvalitně vyspali tak čtyři lidé. Povrch podlahy je kryt tmavě modrým kobercem ladícím se světle modrými tapetami pokoje. Naleznou bílé dveře vedoucí do soukromé koupeny a další prosklené na balkón. Velké okno s výhledem na nádvoříčko, umělecká dřevěná skříň a komoda s růžovými růžemi ve vázičce.
                              
„Oh, dík, babi. Jsi nemusela až takový luxus." vydechne obdivně blondýnka.
                              
„Vždyť tě vidím sotva třikrát do roka, tak si tě musím pohostit." pohladí ji po vlasech její babička. 
                              
„Opravdu moc děkujeme." usměje se Damien.
                              
„Zítra si pořádně popovídáme u čaje, co říkáte? Teď jste jistě unavení, už je pozdě..."
                              
„To bude skvělé." zazubí se vnučka líbnouc vrásčité čelo.
                              
Starší žena trojici opustí, aby se mohli v poklidu zabydlet a odpočinout si po dlouhé, noční cestě. Ale po jejím odchodu se dva páry oči zvědavě obrátí k Hope, která sebou nervózně cukne a založí si ruce na hrudi.
                              
„Tak jdem na to, kotě." strčí ji Marinet směrem k posteli, kam sebou žuchne za doprovodu přátel. 
                              
Kudrnatá se několikrát zhluboka nadechne, než svůj pohled spojí s pohledy přátel. „Nevím, co se mi stalo... Ale... Říkal, že už nejsem člověk."
                              
„Nejsi člověk?" otáže se opatrně Damien.
                              
Hope se skousnutým rtem přitaká nervózně si mnouc prsty na rukou.
                              
„A kdo ti to říkal?" přidá se k vyzvídání Mari.
                              
„Kluk, potkala jsem ho v lese, byl divný... Bledý a děsivý, ale zároveň jsem cítila neskutečnou touhu být u něj. Říkal, že jsme teď rodina." 
                              
Přátelé mlčí nespouštějíc z dívky pohled. Hope se brání jejich vibracím, nechce je cítit, nechce je znát, ale ony si naleznou cestu skrz její hradby, aby ji obdařily snahou o pochopení, starostí a strachem. 
                              
„O-on..." odtrhne pohled od kamarádů. „Tehdy na té silnici, jak mě srazilo auto... Zemřela jsem."
                              
Damien zalapá po dechu a Mari pootevře ústa v šoku. Vzduch se rozechvěje jejich zděšením, ale ani jeden z nich není schopen slova.
                              
„Tehdy jsem měla zůstat mrtvá, ale on mě přivedl zpátky..." nechce vidět jejich obličeje, odmítá se do nich podívat, schová svůj pohled za clonu slz, jež se jí nahrnou do očí. „Nevím, co to znamená. Nevím, co se mnou udělal a co se mnou bude. Ale strašně moc se bojím."
                              
Damien rychle sevře dívku v objetí. „Klid, Hope, neplač."
                              
„A jsi si tím jistá, víš... zní to trošku přitaženě za vlasy." promluví také Mari.
                              
Hope polkne, setře slzy z tváří, odrhne se od Damiena, na kterého upře pohled. Vpije se jím dál než do jeho očí, vpije se za jeho hranice až do samotného nitra. Svoji existenci nechá proniknout do té jeho, aby se vzájemně spletly. Cítí ho, je jeho součástí, dotýká se jeho emocí, myšlenek a vzpomínek. Vše vidí jako na dlani, jako otevřená kniha. 
                              
„Můžu všechno vidět..." zašeptá, při čemž lehce pohladí chlapcovi zděšené vlnky, když pocítí zvláštní tlak v hrudi. 
                              
Náhle Hope opět popadne hlad. 
                              
Zorničky se jí zúží do malých bodů a celá se rozechvěje.
                              
Mám hlad...
                              
Stále mezi prsty prosévá Damiho emoce, krásné, lahodně vábící její existenci. Hraje si s nimi, osahává jejich vlnky, ochutnává je... Cítí, jak ji dráždí, jak ji rozechvívají, jak ji nutí toužit a prahnout.
                              
Prahne po nich.
                              
Chci je...
                              
Mám hlad.
                              
Hope nedbá tichého, bolestného zaskučení, jenž unikne z chlapcových rtů. Nedbá jeho náhle zděšených vlnek splétající se s hrůzou. Jediné, co dokáže vnímat je třpyt a vůně všudypřítomných oscilací. 
                              
Jednu z nich pevně sevře, aby si chvíli užívala její pulz, snahu se vykroutit, než ji vtáhne do sebe.  Se slastným zavrněním si užívá sladkou příchuť, její teplo, chvění a barvy. Vtahuje ji do sebe, sytí svoji touhu, o níž do teď neměla nejmenší ponětí.
                              
A Damien pláče.
                              
Mari zděšeně sleduje scénu před sebou, kdy se bledá dívka tiskne k hubenému chlapci s rty na těch jeho a slastně vrníc, zatímco Damien bojuje s dívčinou existencí, pláče a chce od ní utéci, ale Hope sevře jeho ramena, aby nikam nezmizel, aby jí pomohl utišit ten trýznivý hlad, aby jej mohla pohltit.
                              
Nakonec posbírá veškerý zdravý rozum, který jí zbyl, popadne dívku za pas a vší silou její lehké tělo odmrští od Damiena, který se po osvobození zhroutí na matraci, kde zůstane nepřítomně zírat do stropu.
                              
Hope dopadne na koberec, kde se opět sebere s touhou se přiblížit k chlapci, ale Mari jí vrazí facku. 
                              
Hnědovláska překvapeně zamrká a konečně zaostří na obličej dívky před sebou, jež je zbledlý hrůzou. „Mari?" 
                              
Pohledem zabloudí k zhroucenému chlapci na posteli, ruka jí vylítne k ústům a ona zaskučí.