Strne, když jí tělem projede náhlá, nepříjemná, ostrá vlna, jež hned odezní, avšak zanechá v jejím nitru slizkou stopu svírající hnědovlásku v chladných okovech. Ty sem nepatříš, hybride!
                              
Chvilku rozdýchává štiplavou bolest ve tkáních, než se zmůže na to, aby se pokusila vytvořit alespoň záclonku pro skrytí se před zrůdami. Se zatnutím všech svalů si vytvoří bublinu, která ji na pár chvil dokáže ochránit před nenávistí tam venku.
                              
Mari za volantem spokojeně zajásá, najede na příjezdovou cestu a o pár minut později zastaví před lázněmi své babičky. Hope s nostalgií v srdci zkoumá několik let neměnnou budovu. Velký dům světle hnědé barvy, se spoustou oken, v nichž ještě svítí teplé světlo lustrů, krásnou vstupní bránu ze zdobeného kovu, k níž vedou kamenné schody začínající na malém nádvoříčku před lázněmi. Uprostřed nádvoří se skvěje nádherná fontána s mořskou vílou uprostřed a teď nezelenými keříčky na hranicích světlého štěrku. 
                              
Trojice přátel vystoupí z auta, popadne zavazadla a vykročí směrem do vstupní haly. Když otevřou dveře, dýchne na ně příjemné teplo a vůně nějakých bylinek, které se zde používají do lázní. Podlahu vstupní haly tvoří velké, černo – béžové dlaždičky, napravo od hlavních dveří je prosklená vrátnice, kde sedí mile se usmívající postarší pán. 
                              
Z jedněch z mnoha dveří vystoupí starší žena oděna do volných hnědých kalhot, do nichž je zakasaná bílá košilka s jemným, květinovým zdobením. Světlé vlasy má stažené do elegantního drdolu a usmívá se na mladé lidi modrýma očima, stejnými jako má Marinet, která jí hned padne do náručí.
                              
„Ráda tě vidím, babi." výskne nadšeně.
                              
„No tak vás tady vítám, děti moje." usměje se, když se vymaní z vnuččina objetí. „Musíte mít hlad." 
                              
„Jako vlci." přitaká Hope, jíž se opět sevřou útroby neskutečným hladem.
                              
„Však už je vše připravené, tak šup, co tady jen tak stojíte? Kufry nechte tady, pak pro ně zajdeme." popohání je starší dáma do jídelny skrz spletité chodby, po nichž se toulají hosté lázní oděni do bílých županů. V jídelně jsou usazeni k menšímu stolu v rohu, kde již stojí talíře s polévkou a hrnec s těstovinovým salátem. 
                              
„Umm, děkujem, babi." zamručí spokojeně blondýnka a již se hladově vrhá do prvních soust.
                              
Damien s Hope se k ní o něco civilněji připojí v doprovodu poklidného rozhovoru se starou známou, která se vyptává na novinky v jejich studentských životech.
                              
Kudrnatá dívka do sebe nenápadně hází, co nejvíce jídla, jelikož její hlad stále nenalézá konce. Již po třetí si nabírá další porci těstovin, aby ji vzápětí hladově zhltla.
                              
„Hope? Co je s tebou? Od kdy tolik jíš?" otáže se pobaveně chlapec, když si všimne její nenasytnosti.
                              
„Mám prostě hlad." zamručí v odpověď dál se věnujíc večeři.
                              
Hope většinou jí skutečně málo, proto i ji samotnou překvapilo, že dokázala spořádat skoro celý hrnec jídla. Avšak ani poté nenalézá pocit sytosti. 
                              
Divné...
                              
Hnědé oči zabodává na dno prázdného hrnce zkoumajíc svoji hladovou prázdnotu.
                              
Mám hlad...
                              
„Není člověk, jeho duše již desítky let prahne. A ty budeš také..." Její myšleny zamrznou na této větě. Zkoumá ji ze všech stran, bádá v její podstatě, v jejím znění.