„On tam na mě čekal..." zašeptá.
                              
Oba kamarádi nechápavě nakloní hlavu ke straně. „Kdo?" vysloví otázku dívka po jejím boku.
                              
Hope polkne a odvrátí tvář k oknu. „Netuším, kdo je... Ale něco mi provedl."
                              
„Ublížil ti?!" vyjekne zděšeně Mari a omylem mírně trhne volantem, což ostatní doprovodí ustrnutím. „Sorry..."
                              
„Neublížil. Možná... Já nevím... Je to složité." povzdychne hnědovláska.
                              
„Má něco společného s těmi halucinacemi?" 
                              
Opět se obrátí k chlapci za svými zády. „Nejsou to halucinace, ten tvor tehdy na chodbě byl skutečný."
                              
„Ale Hope..."
                              
„Nevím, jak to vysvětlit... Vlastně se mi to zdá skoro nemožné." uchechtne se zoufale. „Není to empatie, já skutečně cítím vaše pocity. Mohu se jich dotýkat, mohu je uchopit."
                              
Nikdo nepromluví, trpělivě čekají na další slova dívky pevně svírající dlaně v pěst a pohledem probodávající silnici před autem. Hnědovláska na kůži vnímá jejich soustředěné vlnky, jejich snahu o pochopení, jejich důvěru. Tito lidé jsou skutečně připraveni uvěřit všemu, co vypustí z úst.
                              
Ale má jim povědět pravdu? Budou schopni ji unést, přijmout a žít s ní dále? 
                              
Zoufale pohodí hlavou. 
                              
Vzpomene si na dobu před několika lety, kdy se kvůli blbé lži skoro rozešli, kdy je jedna hloupá lež málem stála přátelství. Stačilo pár ledabyle vyslovených slov a lidé, kteří si byli souzeni, mohli stanou na různých stranách. Tehdy si slíbili, že si již nikdy nebudou lhát, že nedovolí, aby jejich přátelství bylo opět ohroženo, že spolu zůstanou navěky. 
                              
Nejde jen o přátelství mezi třemi mladými lidmi, jde o pouto, které si vybudovali a které jim již tolikrát pomohlo z úplného dna. Je pro ně záchranným lanem, kotvou, pevnou skálou a světlem, bez nějž by se mohli ztratit ve světě, jenž jim nedopřál ty nejkrásnější chvíle. Avšak právě spolu dokáží z šera vytvořit světlo. Spolu se dokáží smát a věřit v lepší zítřky. Nezáleží, kdo se jim postaví do cesty, co se je pokusí potopit, oni jsou tady pro sebe.
                              
Hope, Damiena i Marinet společnost vyvrhla a oni si toho jsou vědomi, a také jsou na to svým způsobem hrdí. 
                              
Copak může Hope ohrozit něco tak důležitého? Ale má na tyto lidi stále nárok? Může někdo jako ona, někdo teď již nelidský být součástí jejich světa?
                              
„Co když mi neuvěříte?" promluví opatrně do ticha auta.
                              
Damien k ní vztáhne dlouhé prsty, aby ji konejšivě sevřel rameno. „Klid, Hope... Jen to zkus."
                              
„Možná bych vám to spíše měla ukázat." navrhne nejistě.
                              
„To zní fajn, ale až tam dojedeme, ok?" rozhodne Mari, jež stočí auto na vedlejší silnici vedoucí do lesa pohlceného tmou. „Za chvíli jsme tam."
                              
Hope nejistě přikývne a s mírně rozechvělým dechem se zapře do sedačky s myšlenkami na vše, co se může stát.
                              
Za hranicemi auta vládne absolutní tma hladově pohlcující světlo reflektorů, která Hope naplňuje tísní, ale i souzněním. Proč jí je náhle noční svět tak příjemný? Avšak když si uvědomí temné bytosti ve stínech, odtrhne se od okna a zabodne pohled do svých dlaní.
                              
Jsou tam...
                              
A stále čekáme... Pocítí jejich existence. 
                              
Dívčinu mysl zkříží myšlenka na moment, kdy jí záhadný chlapec řekl, že patří ke stínům. Proč ji tedy ty bytosti z celé své podstaty nenávidí? Copak teď nejsou stejní?