„A-ale co škola? A tvá brigáda? A kam jedeme? Nechci nikam jet, jsem v pořádku." panikaří dívka.
                              
Mari jí zaplácne ústa dlaní a ukazováčkem nespokojeně naznačí – ne, ne, ne. „Uděláme to jinak, dobře?" nasadí ďábelský úsměv. „Pokud chceš, abych ti odpustila, tak do doby, než nasedneme do auta, neřekneš ani slovo, hezky si zabalíš a budeš následovat kroky své bohyně. Souhlasíš? Pokud ne... Zůstaneš navěky nenáviděna tím nejúžasnějším člověkem ve tvém životě."
                              
Hope ještě vteřinku bezmocně a zcela zmateně hledí na svou kamarádku, než nejistě přikývne a následuje její pokyny. 
                              
V hlavě si mezitím přehrává dopoledne, kdy se chovala jako úplný blázen, kdy ublížila svým přátelům, kdy pocítila tak nehezké věci. Má chuť začít mlátit hlavou do zdi, aby se v ní vše urovnalo a získalo jasné obrysy. 
                              
Celé její vnímaní se zdá být zahalené v mlze, ve které se ztrácí neschopna nalézt cestu ven. Jak ráda by na chvíli vypnula... Prostě si lehnout, zavřít oči a dělat, že se nic z toho nestalo, že je vše stále v pořádku. Avšak vlnky narážející do krčící se dušičky jí připomínají, že její existence je šedá.
                              
Svoji pozornost obrátí k blondýnce, jež se stále přehrabuje ve skříni. Sleduje její hubenou postavu a krásně se rýsující lopatky pod upnutým, tmavě modrým tričkem, ke kterému si oblékla černé legíny, dlouhé vlasy spletla do voleného copu, z nějž jí pár pramínků spadalo do obličeje. 
                              
Jak moc jí asi dnes ranila? Jak hluboké šrámy jí způsobila? Jak moc ublížila Damienovi? A stejně... místo toho, aby se k ní obrátili zády, aby ji nechali napospas tomu, co si zaslouží, místo toho, aby ji opustili, dívku přitisknou na svou hruď odmítajíc ji vydat všemu temnému, co tíží její křehké srdíčko. Místo, aby reagovali na zlá slova, nahlédli za jejich chladnou oponu, aby zahlédli strach, v němž se dívka topí. Neodešli. Neopustili ji. Přišli ji zachránit. 
                              
Pokud existují andělé, Hope jisto jistě potkala dva. Dva, kterých si nikdy nepřestane vážit. Dva, kterým již více nechce ubližovat. Dva, kteří jsou pro ni vším.
                              
„Mari?" osloví dívku, která se ohlédne po jejím tichým hlase. „Děkuji." daruje jí mírný úsměv.
                              
Kamarádka odpoví zvednutým palcem a popohání dívku v balení si. 
                              
Pochodně ve všudy přítomné tmě.
                              
Do pěti minut je kufr skutečně sbalený, hnědovláska sice netuší o polovině věcí, jež se v něm nacházejí, ale Marinet byla neústupná. Hope na sebe rychle navlékne po vzoru kamarádky černé legíny a volné, tmavě zelené tričko s květinami, sváže si dlouhé vlasy do uzlu a již je vykopnuta ze svého vlastního pokoje na chodbu, aby běžela rychle rodičům oznámit novinky.
                              
„Teď?" zhrozí se mamka. „Vždyť je skoro noc, Hope."
                              
„Já vím, já vím... Ale prosím." nahodí štěněčí kukadla.
                              
„No jen jeďte, ale moc se mi to nelíbí... A co škola, zlato?"
                              
„Beru si skripta sebou, kouknu na to, neboj se." konejší starší, jež nespokojeně krčí obočí.
                              
„No, jsi dospělá, je to na tobě. Ale buďte opatrní, ano? A dej někdy vědět, že jsi v pořádku." 
                              
Hope vše potvrdí stručným přikývnutím, obejme matku, a ještě se rychlým „Ahoj" rozloučí s otcem, který již dřímá v posteli. V předsíňce, když si obouvá černé botasky, narazí na bratra věnujíc mu naprosto neutrální výraz a vyběhne na ulici. 
                              
Neohlédne se, aby spatřila pohled světle hnědých očí, jež dívku pronásledují, až k modrému autu se stopami starostí v jejich hlubinách. Úplně vytěsní Joshovi rozechvělé vlnky obsahující svým neklidem prostor kolem mladíka. 
                              
Vchodové dveře se zavřou a oddělí sourozence, aby si každý z nich šel svou cestou.
                              
„Mari, otevři to auto, umrznu!" křikne na kamarádku právě vybíhající z domu a více se zachumlá do hnědé bundy s kožíškem na kapuci.
                              
„Jo, letím, bože." 
                              
Auto zabliká a obě dívky se hrnou do jeho vyhřátých útrob, když se ještě otevře okno, z něhož vykoukne mamka. „Zlato?! Máš dost peněz na jídlo?!"
                              
„Mám kartu, klídek!" 
                              
„A postačí ti to?!"
                              
„Kdyžtak sežeru Marinet!" zamává mamce, zabouchne dveře uvelebujíc se na předním sedadle blondýnčina auta. 
                              
Kamarádka zkontroluje kufr, nasedne za volant a uvede auto do pohybu. O pár chvil později tiše projíždějí večerním městem nechávající se zahalit do náručí příjemné noci prosycené svěžím, vlhkým vzduchem. Obloha je jasná poseta sta tisíci maličkými světýlky utvářejících nejrůznější obrazy. Z poza budov začíná vykukovat srpeček měsíce, aby se vydal na svoji dlouhou pouť po temné obloze.
                              
Auto s tichým vrněním projíždí vyprázdněné silnice a Hope si užívá výhled z okna. 
                              
„Proč jako radši nesežereš Damiho?"
                              
„To je takový hubeňour, že by stačil leda na předkrm." utrousí hnědovláska, na což obě dívky reagují veselým smíchem.
                              
„To máš asi pravdu." 
                              
Zajednou k panelovému domu, kde již za prosklenými dveřmi nervózně přešlapuje jejich vysoký, hubený kamarád. který, když je spatří, se široce usměje a zamává jim. Hodí na záda krosnu, aby ji o pár vteřin později uložil do kufru a sám se usadil na zadní sedadla kamarádčina auta.
                              
„Čau, Dami." pozdraví jej zářivě obě dívky.
                              
„Tak co, Hope? Již mi svým pohledem neuřízneš hlavu?" nakloní se k dívce položíce hlavu na její útlé rameno.
                              
„Omlouvám se..." zašeptá nejistě hnědovláska.
                              
Damien jí čelem drkne do hrany čelisti a zasměje se. „Klid, však se nic neděje. Čeká nás krásný výlet." 
                              
„Kam vlastně máte v plánu jet?"
                              
„Za babičkou do lázní." prohlásí hrdě Mari.
                              
Hope se s úsměvem uvelebí na sedačce a obrátí pozornost ven s myšlenkami na šedookého mladíka v černém kimonu. Jak krásný démon... Jak příjemná jí byla jeho přítomnost... A přesto tak děsivý byl.
                              
„Kdo jsi?" 
                              
„Tvá rodina." 
                              
Ostře se nadechne, jak se jí sevře hrdlo.
                              
Co teď se mnou bude?
                              
Bude moci žít stále mezi lidmi, s přáteli, jako Hope? 
                              
„Víš, taky jsem se ti chtěl omluvit... Věřím ti, že jsi nelhala. Všechno nám řekneš, až tam přijedeme, ano?" promluví opět světlovlásek.
                              
Hope pevně sevře víčka. „Nevím, jestli je možné to pochopit..."
                              
„Hope, stalo se něco moc zlého a já jsem připraven ti věřit i přílet mimozemšťanů."
                              
Kéž by...
                              
„Uvidíme..."
                              
„Vítej na straně Stínů."