Hope začne prudce vrtět hlavou. Já přece nechci umřít... Ne opět... 
                              
Není připravena zmizet, neexistovat, zemřít. Vždyť je stále živá, stále Hope, stále dýchá! Tak moc touží po svém životě. Tak strašně moc po něm prahne.
                              
Ta touha po něčem, co ti nenáleží, tě zničí.
                              
Víš, co nastane po tvé smrti? Ozve se jiný. Nekonečná, hladová, žhnoucí temnota. Ty náležíš jedině tmě...
                              
„Nechci..." zaskuhrá. „Nechci!" rozkřikne se již na celý pokoj, hlavu prudce odtrhne od polštáře a svou existencí prořízne prostor kolem sebe, jako ostrá čepel meče prosviští vzduchem a rozežene hladové bytosti skrývající se v koutech. Její intenzivní vibrace jiskřící desítkami zoufalých pocitů roztříští ty jejich, aby se ztratily ve své vlastní šedi.
                              
Prudce vydechne.
                              
Uvědomí si, že cítí celý prostor, vnímá každičkou molekulu, může si s ní pohrávat, může ji nabít sebou. 
                              
Zděšeně sebou cukne ke stěně a s tím se stáhne do těla i rozprostřená existence, když do pokoje vrazí člověk.
                              
Hope trhnutím obrátí pozornost k příchozímu, jenž rozsvítí světlo a pohledem spočine na zděšené hnědovlásce krčící se u zdi. Hnědýma očima pozoruje blondýnku, jak prásknutím zavře dveře, stoupne si před postel, kde zabodne ruce v bok a tvrdým výrazem shlédne ke kudrnaté kamarádce.
                              
„Zlato, bal kufry, odjíždíme!" nařídí stručně hlasem, jenž nepřijímá námitky.
                              
Dívka nechápavě zamrká, posbírá své síly a přesune se na okraj postele nespouštějíc z Marinet nechápavý, vykulený pohled.
                              
„No šup, šup, ať to lítá." máchne rukou, otočí se, aby vytáhla fialový kufr schovaný vedle skříně, z níž do zavazadla začne skládat oblečení.
                              
„Marinet, co to..."
                              
Kamarádka ji ignoruje dál se přehrabujíc v hromadě oblečení. „Přines hygienu, máš pět minut." poručí nekompromisně.
                              
Drobnější vyskočí z postele a popadne druhou dívku za ruku, aby ji na vteřinku zarazila v činnosti. „Co se děje?"
                              
„Jedeme pryč."
                              
„Co? J-já nechápu..."
                              
Náhle se Hope přehraje před očima scéna, která se odehrála o několik hodin dříve. Chvíle, kdy na své kamarády křičela, osočila je a následně utekla. Stáhne ruku zpět do svého osobního prostoru a pažemi si obejme trup. 
                              
„J-já... Omlouvám se, Mari... Opravdu. Netuším, co to do mě vjelo, nechtěla jsem vám ublížit." špitne potichu. 
                              
Blondýnka zabodne zářivé oči do jejího od breku červeného obličeje a čeká, dokud k ní Hope opět nezvedne pohled, pak jí položí dlaň na rameno a jemně jej stiskne. „Kotě, pokud bys nás chtěla naštvat, musela by ses snažit mnohem více, ok?" usměje se mírně.
                              
Hope se do očí vženou nové slzy. „Ne, já se fakt omlouvám, chovala jsem se opravdu zle. J-já..." 
                              
Marinet přitáhne rozechvělou bytůstku do svého náručí, kde jí rozdrtí plíce. „Ach, Hope... Jasně, že ti odpouštíme. Nebreč, ty pitomečku..."
                              
Hnědovláska se od ní odtáhne. „A co se děje?" ukáže prstem na svůj napůl sbalený kufr.
                              
„Uděláme si dovolenou, vypadneme odtud."
                              
„Dovolenou?"
                              
„Ty, Dami a já. Donutíme tě se zase smát. Takže zavři pusu a běž si balit, auto mám u vás před barákem, stačí jen vyzvednou pana Duhu." drkne Hope do ramene.