„Mělas mi být vděčná. Mělas mě milovat. Měl jsem být tvé všechno." vypouští další a další slova z bledých rtů, mezitím co mučí dívku pod sebou.
                              
Užívá si její slzy zoufalství.
                              
„Vzpomínáš, kým jsi byla před tím, než jsem přišel?"
                              
Emily není schopna odpovědět, hrdlo má sevřené agonií strachu a zahlcené vzlyky. 
                              
„Ty to víš, Emily. Vím, že si to pamatuješ." zavrčí mladík, jež osvobodí dívčina zápěstí, aby se jeho ruce následně přesunuly na útlý krk. „Pamatuješ, jak ses zrodila?" usměje se a sevře prsty.
                              
Zelenkavé oči se vykulí a jejich majitelka začne zděšeně máchat rukama kolem sebe, dokud se jí nepodaří mladíka zasáhnout do tváře a shodit jej ze svého těla.
                              
„Já se nezrodila!" zachraptí. „Udělal jsi ze mě zrůdu!" 
                              
Posbírá všechny své zbylé síly, aby se vrhla na mladíka a vyměnila jejich pozice. Sedne si obkročmo na jeho břicho a rukama sevře bledý krk.
                              
Yuki se směje.
                              
„Měla jsem být mrtvá, parchante! Proč jsi mi to udělal?!" křičí ze všech svých sil. 
                              
„Ach, jak nevděčná jsi..." pronese úplně klidně mladík, jehož hlas je však vyšší, kvůli sevření kolem krku. „Nikdo tě nechtěl, ale já ano." 
                              
„Mlč!"
                              
„Jako by to bylo včera, viď? Jak moc jsi trpěla..."
                              
Emily se opět rozpláče, zhroutí se z mladíkova těla na podlahu, kde se promění na hromádku čistého neštěstí.
                              
„Ta žena... Tvoje matka, Emily. Vzpomínáš?" pokračuje s úsměvem mladík, jenž se posadí nespouštějíc z dívky spokojený pohled.
                              
Blondýnka si začne bezmyšlenkovitě šmátrat po těle, opět cítí ty rány, bolest, touhu zmizet. Opět hledí do očí stejné barvy, jako jsou ty její. Její nitro se topí v nikdy nekončícím strachu.
                              
„Mlč..." vypraví ze sebe zoufale na pokraji zhroucení.
                              
„Nikdo tě nechtěl... Bylas úplně k ničemu. Byla jsi jen zraněné štěně neschopné se bránit. Ne... Tys nechtěla. Nedokázala jsi to." popadne dívku za bradu, aby opět uvěznil zelenkavý pohled.
                              
Tolik krásné bolesti. Jak slastně voní a vábí. Jak drahocenné jsou ty rozechvělé vlnky. A patří pouze jemu.
                              
Dívčiny vzpomínky se vrátí do dne, kdy měla zemřít. Do dne, kdy zemřela. Vyhublé ruce opět svírají její ramena, opět ji vlastní matka tlačí z místnosti ven na balkón s šíleným pohledem v očích.
                              
„Ty zrůdo! Za všechno můžeš ty! Je to tvoje chyba! Chcípni!" cituje Yuki slova oné ženy. 
                              
Blondýnčina ústa vysílají nespočet proseb a omluv, marně chytá matku za ruce ve snaze zabránit celé té hrůzostrašné scéně. Matka plna zoufalství již nebyla tou ženou, kterou bývávala. 
                              
„Kdyby ses jen nenarodila..." pokračuje černovlásek. „Kdybys jen neexistovala."
                              
Emily křičí, nechává svůj zlomený hlas se rozléhat po tichém domě. Ostatní obyvatelé cítí její neskutečnou bolest a Yukiho radost. Jsou si vědomi všeho, co se za dveřmi odehrává, avšak jediné, co mohou, je tiše přihlížet skrývajíc svůj soucit s dívkou.
                              
„Vidíš to, Emily?! Jak nádherný konec jsi měla!" směje se šíleně Yuki drtíc dívce bradu. „Tolik bolesti! Tolik zoufalství! Víš, nejdříve jsem tě chtěl celičkou pohltit... Chtěl jsem vlastnit tvé nitro, uchovávat jej v sobě, pohltit tě, ale... Ale tak krásná květina." pohladí ji po rozcuchaných, krátkých vlasech.
                              
Starší žena udeří do dceřiných ramen, ta zády narazí do zábradlí balkónu, ztratí balanc a přepadne. Hrdlo se stáhne šokem neschopno vydat jediný zděšený výkřik. Na kratičký okamžik se vpije do matčiných očí plných vzteku a smutku, poté se začne rychle řítit k zemi, kde její tělo tvrdě dopadne. Zaslechne nepříjemné křupnutí a pocítí teplou krev pod svou tváří, ale to již vnímá jen mlhavě. Celý svět se zahalí do oparu a ona se vydává tunelem do světa na druhé straně.
                              
„Vrátil jsem tě. Dal jsem ti další šanci, lepší šanci. Dal jsem ti mé srdce." šeptá do ucha dívce, která zhrouceně leží na podlaze v záplavě stenů raněného zvířete. „A co ty? Hm?"
                              
„Prosím... Dost..."
                              
„Ššš... Teď jen hezky vzpomínej na ten krásný den, ty můj chudáčku, ty zrůdo." položí se na podlahu vedle dívky, aby jí mohl hledět do zkrouceného obličeje poskvrněného slzami a hlenem z dýchacích cest. „Krásný den... Bylo zataženo vzpomínáš? Obloha byla jako ty... Avšak obloha byla něco, ty jsi byla nic. Já z tebe udělal něco. Rozumíš?" 
                              
Mezi prsty si pohrává s krátkými vlasy. 
                              
„Yuki, já tě prosím... Dost..."
                              
„Tehdy jsi taky prosila – Mami, prosím, odpusť. Mami, prosím tě... Prosím. Prosím. Prosím!" imituje dívčin zoufalý, uplakaný hlas. „Zachránil jsem tě a ty jsi mě zranila..."
                              
„Omlouvám se..." šeptá mezi vzlyky.
                              
„On nepatří tobě, on patří mně. Stejně jako ty, chápeš? Díky mně jsi tady, rozumíš?"
                              
Emily trhaně přikývne stále klopíc pohled zalitý slzami.
                              
„Tak je hodná, zlatíčko. Tak to má být. Já a tvůj hlad jsme všechno, nic jiného nepotřebuješ. Mysli na to a já se o tebe opět postarám." 
                              
„A-ano..." 
                              
Mladík se spokojeně usměje a přivine dívku na svou hruď, kde ji konejšivě hladí po zádech nechávajíc si černé kimono smáčet slzami.
                              
Plevel je zlá... Ale já ti nedovolím shnít, neboj se...
                              
„Budeme navždy spolu." zašeptá do rozcuchaných vlasů.