Proč v noci brečela?
                              
Jak se dostala domů?
                              
Byl to vše sen?
                              
Kdo je ten záhadný muž? Už jej potkala, ale proč si na něj opět vzpomněla?
                              
Když profesor ohlásí konec přednášky, Hope v bleskové rychlosti sbalí všechny své věci, vyřítí se na chodbu, aby se skoro během transportovala před posluchárnu, kde za chvíli končí Damien s Mari, jenž teď mají jinou přednášku než Hope. Pár minut musí netrpělivě poskakovat před učebnou se stále vzrůstajícím rozrušením v hrudi, jenž se dere hrdlem ven, až má pocit, že se brzo pozvrací.
                              
Sotva kamarádi vyjdou z učebny, přiskočí k nim a obemkne Damiho hubenou paži dlaněmi, aby jej zadržela v chůzi. Chlapec se na hnědovlásku překvapeně podívá naklánějíc nechápavě hlavu ke straně. „Hope?"
                              
„Dal jsi mi včera bílou květinu?" vyhrkne dlouho potlačovanou otázku.
                              
Damien si dívku chvíli měří zmateným pohledem, než nejistě kývne. „Jo, dal, proč?"¨
                              
Hope jej ohromeně pustí s pusou pootevřenou údivem.
                              
Kde je ta květina?
                              
„Jsi v pohodě?" vmísí se mezi ně Marinet starostlivě hodnotíc dívku pohledem.
                              
Neodpovídá, zůstává nehybně stát před přáteli s šokovaným výrazem ve tváři a miliony otazníky v hlavě.
                              
Nebyl to sen...
                              
Nebyl.
                              
„Ježíš, Hope, mluv." zatřese s ní kamarádka, na níž konečně oslovená obrátí svoji pozornost. „Co se děje?"
                              
„Nemám nejmenší tušení..." zašeptá v odpověď.
                              
Mari s Damienem se na sebe nejistě podívají s čirým nepochopením v očí. „Měla jsi zase halucinace?" otáže se nakonec opatrně Dami.
                              
Dívka záporně zavrtí hlavou. „Nejsou to halucinace." 
                              
„Ale Hope..."
                              
„Já vím, že nejsou!" rozkřikne se podrážděně, až sebou dvojice trhne.
                              
Hope je náhle obklopena jejich překvapením a nepochopením. Jako příliš sytá vůně jí zabraňují v plnohodnotném dýchání. Vidí jejich zmatené myšlenky – Co je to sní? Je v pořádku? Proč tak vyšiluje? Jak jí mám pomoci? Proč se chová tak divně? Co to říká za nesmysly? Zešílela?
                              
„Nejsou to nesmysly, proč mi nevěříte?" osočí se hnědovláska.
                              
Kamarádi zůstávají zbaveni slov zírat na dívku, jež se náhle rozechvěje a na čele jí vyrazí slabý pot. Plni nepochopení sledují její rozzuřený pohled namířený na jejich existence.
                              
Hope vztekle zatíná ruce v pěst bombardována stále zmatenějšími pocity svých přátel. 
                              
Proč mi nevěří? Proč si myslí, že jsem blázen?!
                              
„Tak proč?!"
                              
„Hope... Nic takového jsme neřekli." odpoví nejistě Mari a pokusí se dívku chytit za ruku, ta se jí však vytrhne a založí si paže na hrudi. 
                              
Proč se od nás odtahuje? Rozechvěje vzduch další myšlenka.
                              
„Protože si myslíte, že jsem lhářka! Ale to vy tady lžete. Říkáte, že mi věříte, ale já cítím, že to tak není... Proč mi lžete?"
                              
Rozechvělé dívce se zalesknou oči slzami.
                              
Proč jí lžou? Copak si neslíbili, že si nikdy lhát nebudou? Proč se na ni dívají, jako by něco provedla? Co udělala špatně? 
                              
„Hope, uklidni se." 
                              
Dívka na ně zůstává hledět s prvními slzami na tvářích.
                              
Nerozumí mi. Nerozumí tomu. Prostě mě označili za lhářku. 
                              
Tak to přece není...
                              
Otočí se od zmatených přátel a rozuteče se pryč.
                              
Chce uniknout jejich pocitům, myšlenkám, jež se jako hladoví červi derou do její hlavy, kde působí nepříjemnou bolest. 
                              
V dívčině duši se objevilo poupě pocitu zrady. Poupě toužící rozkvést a obsadit celičkou její osobu, aby jej každý den krmila svými ztemnělými pocity. Hladové poupě...
                              
Přece nejsem blázen! Já ne...
                              
Je to reálné...
                              
Vyběhne ven z budovy, aby se zoufale rozběhla směrem k lesu za městem.
                              
Kde je ten květ?