„Bože... To je tak na palici." zahuhlá s pusou plnou pasty, dokončí hygienu a vrátí se do pokoje, kde se převlíkne do tmavých kalhot, bílé košilky a sváže vlasy do nízkého culíku, z jehož pout několik pramínků unikne a volně jí spadají do obličeje. Do tašky s mráčky přichystá sešity, psací potřeby a lahev na vodu a nasměruje své kroky do kuchyně. 
                              
„Dobré ránko." pozdraví již vzbuzené členy domácnosti.
                              
Mamka s taťkou jí odpoví v pozdrav dál si hledíc snídaně a své ranní debaty o babičce, za níž někdy musí na návštěvu. Hope z kuchyně mlčky poslouchá tlumený rozhovor, zatímco si chystá ovesnou kaši s ovocem ke snídani. 
                              
Prostor je ozářen jasným ranním sluncem, které vychází stále dříve upozorňujíc tak na blížící se jaro. Z rádia v jídelně se line tichá melodie popových písniček krásně dokreslující pohodovou ranní atmosféru v malém rodinném domku. 
                              
Náhle Hope po svém boku zaznamená pohyb, a když se po něm ohlédne spatří bratra, jak si nalévá vodu do skleničky. Odvrátí od něj pohled v pokračování tradiční ignorance jeho osoby, když ji nejistě osloví: „Hope?"
                              
Otázané chvíli trvá, než si uvědomí, že na ni chlapec promluvil, proto zareaguje až po hodné chvíli překvapeným pohledem na druhou osobu v kuchyni.
                              
„Jsi v pohodě?" pokračuje bratr, jako by spolu mluvili každé ráno.
                              
Dívka se zmateně nadechne a chvíli zpracovává scénu, v níž se ocitla, než se konečně odhodlá k odpovědi. „Co?"
                              
Josh se v klidu napije vody, poté skleničku odloží na linku a opět obrátí svoji pozornost k úplně zmatené dívce, která si jej s podezřelým výrazem ve tváři prohlíží.
                              
Studuje jeho klidný obličej, v jeho očích se však odráží starost, prohlíží si jeho stylově rozcuchané, světle hnědé vlasy, outfit skládající se z volných černých kalhot a jednoduchého bílého trička s krátkým rukávem.
                              
Nejistě se dotýká jeho vlnek, ve kterých nenalézá žádnou škodolibost, zlost či jiné stíny. Jsou prostě jen plné starosti, nejistotou a nepohodlí. Pomalu je probírá prsty stále se divíc jejich tónu. 
                              
„No... Včera večer... Brečela jsi, dlouho..." poškrábe se Josh nejistě na zátylku.
                              
„Co?" reaguje ještě zmateněji drobnější osoba.
                              
„Bože, máš po ránu ve slovníku i něco jiného?" oboří se na dívku. 
                              
Dívka několikrát zamrká, aby se opět mohl vrátit jasný rozum s nějakou inteligentní odpovědí. „Já brečela?"
                              
Co se stalo?
                              
„Hm. Ani nevím, kdy jsi přišla domů, prostě najednou se z tvého pokoje ozvaly vzlyky. Víš, já..." načne myšlenku, kterou však ihned utne mávnutím ruky. „Jen jsem se chtěl ujistit, že žiješ. Neřeš, dál pokračuj, ok? A prober se, jsi úplně mimo."
                              
„Ty... ses o mě bál?"
                              
Bratrův obličej se náhle změní na jeho typický arogantní úšklebek. „Ne, jen jsem se těšil, že jsem tě již možná dohnal k šílenství." s tím se obrátí a zmizí z kuchyně.
                              
Hope se za ním kouká dumajíc nad jeho odpovědí, lživou odpovědí. 
                              
Bál se o mě?
                              
Vyvedená z míry pokračuje v přípravě snídaně s hlavou plnou myšlenek na bratra a jeho slova.
                              


                              
Je neskutečně vděčná, že dnes má pouze jednu přednášku a bude moci jít hned zase pryč, jelikož není absolutně schopna se soustředit. Myšlenky jako by se přetransformovaly do pingpongových míčků, které teď lítají z jedné strany hlavy na druhou bez jakéhokoliv řádu či smyslu.