Zděšeně hekne, ale když spatří modré oči své kamarádky, uklidní své splašené srdíčko. 
                              
„Hope! Já tě hledala! Ty sráče jsem nakopala!" křikne blondýnka drtící stále vykolejenou dívku v náručí.
                              
„Takhle by holky mluvit neměly..." upozorní ji stále oslabeným hlasem Hope.
                              
„Jsou to sráči? Jsou, tak mlč."
                              
Být tou, kterou skutečně jsi, být tou, kterou lidé potřebují, abys ty směla potřebovat je.
                              


                              
Rozespale otevře ztěžklá víčka, aby sítnici zalilo nepříjemné množství fotonů, jenž způsobí, že se probuzené Hope zalijí oči slzami. Nespokojeně zamručí a odvrátí obličej od okna, skrz které do pokoje proniká radostné sluneční světlo hlásající dívce příchod dalšího rána.
                              
Pomalu se posadí, aby zaskuhrala nad tím, jak rozlámaně se po dnešní noci cítí. Vzpaží ruce a protáhne ztuhlou páteř za doprovodu několika ulevujících zakřupání. Následně složí obličej do dlaní a ruce zapře o kolena křížící nohy do tureckého sedu.
                              
V hlavě ji doznívá právě prožitý sen, z nějž pozůstaly nepříjemné pocity krčící se vzadu dívčiny mysli.
                              
Sen? 
                              
Sen nesoucí bolestné vzpomínky, které se rozhodla pohřbít hluboko v sobě a nenechat se jimi více ovládat. Vzpomínky na uplakané dítě krčící se v koutě neschopno vstát a bojovat samo za sebe, pouze se krčilo za zády kamarádky představující anděla strážného. Vzpomínky na den, kdy se díky neznámému rozhodla stát reálnou, ne existovat jako pouhý odraz. 
                              
Cizinec vonící po fialkách.
                              
„Stejně jako on..." zašeptá zaskočeně, když jí v mysli vyplují vzpomínky na noční les, hluboký mužský hlas a vůni fialek.
                              
Byl to taky sen?
                              
Rozhlédne se kolem sebe. Se zamračeným výrazem hodnotí svůj pokoj a přemýšlí, jak se do něj včera dostala. 
                              
Další halucinace?
                              
Frustrovaně vydechne, jak se snaží si poskládat nejasné střípky do reálného obrazu. 
                              
Pamatuje si, že byla s přáteli venku, že se procházeli a byli v kavárně, ale poté? Vrátila se domů a usnula? Nebo se stalo něco více?
                              
Promasíruje si čelo, jenž se začne z přílišného ranního přemýšlení ozývat tupou bolestí. 
                              
Byl snad ten zvláštní pocit nekonečné touhy, kterou by následovala do nejhlubších vod světa, jen pouhopouhý sen? Jen uměle vytvořený obraz? Mohl by mozek vyplodit něco tak moc intenzivního, čistého, jasného a spalujícího jako byla ona tuha?
                              
Spustí nohy dolů z postele a bosky vyjde na chodbu, kde zamíří do koupelny pro ranní očistu. Při čistění zubu probodává svůj odraz zkoumavým pohledem. Své tmavé oči, rozcuchané vlasy a neobvykle bledou pokožku. Vypadá stále stejně, a přesto úplně jinak. Ve svých očích hledá vysvětlení, pravdu, cokoliv, co by jí vše objasnilo, co by jí pomohlo rozeznat reálné od nereálného. 
                              
Nikdy si neuvědomovala, jak je hranice mezi těmito světy nepatrná a slaboučká, jak snadno člověk zabloudí v labyrintu nehmotného světa. Co je reálné? Kdy sní? Možná právě teď spí... Možná se jí jen zdá, že je doma, že je Hope, že si čistí zuby, možná její skutečné tělo leží v pro snovou Hope neznámém prostoru a vyčkává na probuzení. Byla nehoda reálná? Nebo je vše jen noční můra? Je její zmatek reálný či výplod příliš bujné fantazie? Možná stále leží v nemocnici, v kómatu, obklopená těmi, kteří čekají na její probuzení. Ale ona zatím sní svůj jiný život...