„Bydlím v něm." 
                              
„Bydlíš v lese?"
                              
„Hm, je moc krásný. Teď v zimě je tam klid a pusto, avšak i tak je nádherný. Chodíš často do lesa?" 
                              
„Ani ne..."
                              
„Bojíš se ho?" 
                              
„Spíše se bojím těch, kteří v něm číhají..."
                              
„Myslíš těch, jako jsem já?" 
                              
„A kdo jsi?"
                              
Holé stromy splétají své větve vysoko nad dívkou, jako by chtěly utvořit klec, z níž již nikdy nevyjde. Jejich mohutné, teď temné kmeny tvoří hradby, skrz které ona cestu nezná. Měkká půda jako by chtěla svým nepevným povrchem dívku strhnout do hlubin země, do žhnoucího jádra, do samotného pekla. 
                              
Má pocit, že les dýchá, hovoří a zpívá. 
                              
Celou hlavou jí rezonuje hluboké houkání sovy usazené vysoko v bezlistých korunách. Vnímá každé sebemenší zapraskání větvičky ve své blízkosti, každé vrznutí, každé myší písknutí.
                              
Sebere poslední zbytky bojovnosti, které jí zbyly, aby se rozešla v před do neznámé lesní krajiny ve snaze nalézt cestu zpátky domů. Neuvědomuje si, že se jen více a více noří do objetí lesa. Neuvědomuje si, že podvědomě následuje to tiché volání šířící se tmou až k dívence ztracené v jejím rouchu. Volání, jež je náhle tak přirozené a vábivé, že se stalo samozřejmostí jít po jeho stopě. 
                              
Kdo by přece nepřijal volání domova?
                              
A tak Hope stane před obydlím.
                              
Prohlíží si rozložitou, dvoupatrovou budovu uprostřed lesa, její stěny z kdysi statných stromů, nahlíží do oken, v nichž panuje noční klid. Uvědomí si, že i takto zepředu pozná, že dům tvoří čtvercový půdorys. Koruny se nad jeho střechou se rozestupují, snad aby upozornily na jeho majestátnost a tajemnost. Je velký. 
                              
A tichý.
                              
„Bydlíš v lese?"
                              
„Bydlím v něm."
                              
„A kdo jsi?"
                              
„Voníš po květinách." 
                              
„To ty už taky."
                              
Roztřeseně vydechne vzduch z plic, než jako omámená vykročí směrem k domu obklopenému stínem. V dívčině mysli je teď pouze jedna myšlenka, jedna touha – domov. 
                              
Krok, další a ještě jeden a stojí před dřevěnými dveřmi s vyřezanými geometrickými tvary na tmavém povrchu. Vdechuje krásnou vůni dřeva mísící se s vůní rozkvetlé zahrady. 
                              
Pousměje se. 
                              
Když v tom ji něco ledového obemkne zapěstí a odtrhne od vábivé aury domu. Klopýtavě následuje chladný dotek do lesa, kde zastaví v důstojné vzdálenosti od budovy. Teprve tehdy se zahledí na existenci, která její mysl vytrhla z prapodivného omámení.
                              
V šeru rozezná mužskou postavu vyšší, než je její, krátké, rozcuchané vlasy a podlouhlý obličej.
                              
„Kdo jsi?" otáže se klidně, avšak uvědomí si vracející se paniku.
                              
„Vypadni odtud." sykne neznámý hlubším hlasem.
                              
„Co je to za místo?"
                              
„Peklo."
                              
„Peklo?" otáže se zděšeně dívka a ucouvne krok od neznámého.
                              
„Vypadni a nikdy se nevracej. Odjeď z města. Zmiz odtud!" drkne jí do ramene muž.
                              
„Co je zač to peklo?!" reaguje také zvýšením hlasu dívka.
                              
„Hope, pokud chceš dál pokračovat ve svém životě, tak se sem nikdy nevracej."
                              
„Znáš mé jméno."
                              
„To on také..."
                              
On...
                              
„Ten, který mi toto provedl?"
                              
„Ano." odvětí sklesle muž, jenž dlaní pohladí její rozčepýřené vlasy. Neucukne.
                              
„Co je zač? Co jsem já zač? Co se děje?!" 
                              
Na krátkou chvíli se zvedne chladný větřík rozhoupající větve, které se rozezní vrzáním.
                              
„Není člověk, jeho duše již desítky let prahne. A ty budeš také..."
                              
Hope zalapá po dechu. Plíce jí sevřou okovy hrůzy. 
                              
„Zmiz a žij dál jako člověk."
                              
Dívce se zamotá hlava, pomalu klesne na kolena k zemi, kde zůstane otřeseně hledět na své rozevřené dlaně. „Již jím nejsem..."
                              
„Ale nebudeš ještě více, pokud ho necháš tě nalézt."
                              
„Je zlá, chladná a děsivá. Cítím ji všude kolem sebe, děsí mě to..."
                              
„Ale voní přece po květinách." 
                              
Omdlí.