Hope se na pár chvil zatemní před očima, jak ji polapí ledový strach. 
                              
Když však opět nabyde plného vědomí, nejistým krokem se vydá ke kočce. Každý pohyb je utrpením, každým krokem v ní narůstá panika, avšak ona nesmí utéci. 
                              
Ta kočka...
                              
Opět cítí teplý dech na svém obličeji, když ji rozzuřený pes nenávistně probodával žhnoucím pohledem. Cítí jeho tíhu na hrudi. Tíhu jeho rozpálené existence, jeho nenávisti a touhy. 
                              
Dojde ke kočce, přidřepne si a natáhne k ní opatrně rozechvělou ruku, o kterou se hned kočka zapře.
                              
Pamatuje si to zlověstné štěkání, bojový postoj, lesknoucí se tesáky, pach vzrušení. 
                              
„Jsi úplně klidná..." pronese tiše směrem k černému tvorovi před sebou.
                              
Prsty hladí hebkou srst za doprovodu spokojeného vrnění. Hnědovláska sleduje každý její pohyb, každý krok, každé otření, každé nadechnutí. Nechává se obklopit její existencí naplněnou klidem a jakýmsi nepatrným jiskřením emoce, kterou Hope nepoznává. 
                              
Popadne kočku do náručí. „Co jsi zač?"
                              
Kočka upře své zelené hlubiny do těch čokoládových. Ani jedna z nich pohledy nerozpojí.
                              
Hope ovane chlad. 
                              
Její sevření kolem pružného těla se náhle stane mnohem křečovitějším. Cítí, jak se chlad vycházející z tvora v jejím náručí noří hluboko do ní a nechává vyklíčit zlověstný strach.
                              
Večerní vzduch se rozechvěje ve zvláštním rytmu, v němž se šíří vlnky porozumění, temnoty, klidu a souznění.
                              
Dívka kočku upustí. 
                              
Odhodí ji od svého těla, které ihned schová za hradbu svých paží ve snaze vytvořit štít. Kočka se opět elegantně usadí nespouštějíc ze strachem zbledlé dívky naprosto klidný pohled. 
                              
V další chvíli se dívka dá na útěk. Bezhlavě se řítí městem poháněná neskutečnou úzkostí svírající její útroby. 
                              
Slunce zapadlo, poslední paprsky se schovaly za vrcholky budov a město se ponořilo do noci. 
                              
Jako v mlze vnímá zavřené obchody, poslední skupinky lidí nechápavě přihlížející jejímu zběsilému běhu, chlad, klid, světlo lamp. Vše je pohlceno mlhou, jež obklopila její mysl.
                              
Snaží se polapit alespoň doušek vzduchu, ale hrdlo se jí stahuje v podivné křeči, kdy má chuť zvracet, křičet a potřebu dýchat zároveň. Svaly na nohou ji pálí, až má pocit, že za chvíli zažehnou.
                              
Běží.
                              
Běží.
                              
Běží jako nikdy v životě, aby unikla chladnému klidu černé kočky, jejíž přítomnost stále vnímá kolem sebe.  
                              
Náhle klopýtne o nerovnost na chodníku, padne na kolena a odře si dlaně, jak jimi zabránila úplnému pádu. Cítí teplou krev opouštějící drobné vlásečnice, cítí horké slzy zoufalství kanoucí z vytřeštěných očí, cítí ledový vzduch ve staženém hrdlu.
                              
Její duši obklopila čistá hrůza.
                              
Opět se vyškrábe na nohy, aby mohla běžet dál a dál a dál. 
                              
Dál dokud ji nezarazí měkká půda pod nohama a klid nepatřící městu. Teprve tehdy zastaví své klepající se tělo, setře slzy a pozvedne pohled ke svému okolí.
                              
K lesu.
                              
„Máš ráda lesy?"
                              
„A-ano."