Hope se psychicky zmožená odřízne od světa kolem nich, padne Damienovi do náruče, v níž se nechá schovat do vřelého objetí, které jí poskytne alespoň na pár chvil ochranu před vším temným v jejích zádech. Noří nos do jeho svetru nasávajíc lehkou kolínskou a lidský pach neprosycený vůní květin. Vnímá jeho tělesné teplo, jehož má náhle ve své existenci nelidsky málo. Poslouchá pravidelně, krásně tepající srdce připomínající jí, že je stále živá, ve světě, kde se narodila, mezi lidmi a že i ona je také stále člověkem. Nebo v to alespoň chce věřit celou svou duší...
                              
„Co když zapomenu, kým jsem?"
                              
„Tak ti slibuji, že já ti to opět připomenu." pronese slib do hnědých vlasů. Slib, který se prodere skrz vlnky, šeď a stíny do dívčiny mysli, aby se zahnízdil uprostřed všeho chaosu a stal se tak opěrným bodem otřesené dívky. 
                              
Slib, o němž Hope tuší, že jej bude potřebovat, aby úplně nezmizela.
                              
„Neopustíš mě?"
                              
„Nikdy."
                              
„A když já opustím tebe?"
                              
„Tak si tě najdu."
                              
Jsem stále Hope a budu navždy Hope...
                              
Nechá se zaplavit cizími vlnkami, aby umlčela šeď rozpínající se v pozadí její osobnosti. Nechá se ukolébat slibem, opěrným bodem, jehož se snaží zoufale chytit a neztratit pevnou půdu pod nohama.
                              
Pohled jí padne na darovaný bílý květ šimrající svojí jemnou vůní čichové receptory.
                              
Nechci být květinou...
                              


                              
Sluníčko se již pomalu sklání za obzor vysokých budov pokrývajíc tak město dlouhými stíny tvořící temné ostrůvky na posledními paprsky osvíceném betonu. Svěží večerní vzduch obklopil jako aura to lidské hnízdo, aby pročistil jeho obyvatelům neklidné mysli a připravil je ke sladkému odpočinku. Do ulic se vloudil klid zahánějící znavené existence do domovů, pro přenechání ulic přenádherné noci, jež obejme vše do své nekonečné náruče skrývajíc pod své roucho veškeré neřesti a temná tajemství nejen lidských existencí.
                              
Kudrnatá dívka pomalým krokem bloudí labyrintem v ruce něžně svírajíc květinu a v mysli proplouvajíc těžkými myšlenkami tížící její vědomí, až má chuť si lehnout s úmyslem se nikdy neprobudit zpět do toho krutého světa, v němž se ocitla. Hnědé oči upírá na skoro vylidněné ulice před sebou, avšak nevnímá jejich večerní krásu. Nevnímá mizející zlatavé světlo, nevnímá večerní chlad hladící ji po tvářích. Nevnímá lidi spěchající domů ukrýt se před nocí. Jako tělo bez duše, jako prázdná skořápka teď existuje mezi ostatními, aniž by byla jednou z nich.
                              
V myšlenkách se stále vrací k hrůzostrašné šedi neopouštějící její vzpomínky. K šedi chladné jako nejhlubší dno oceánu, ale žhnoucí temnotou pekla. Temnotou, kterou krmí děsivá monstra skrývající se ve spleti šedého dýmu vířícím v neznámem rytmu. 
                              
Jak chladná byla jejich slova.
                              
Jak nenávistné byly jejich pocity.
                              
Jak skutečná byla jejich touha po dívčině smrti.
                              
Jak neskutečná teď jsem...
                              
Kolik z Hope je stále Hope? Nakolik se stala jen prachem bývalé Hope? Prachem pomalu mizejícím v neznámých vlnách. Prachem, který za nějaký čas oddá všechna svá zrnka tajemné šedi, aby navždy nechala zmizet dívku, kterou bývávala. 
                              
„Mňau." 
                              
Všechny svaly v drobném těle se napnou k prasknutí, do žil se vlije adrenalin, jenž donutí srdce zrychlit rytmus, roztáhne zorničky a změlčí dívčin dech. Hope pootočí hlavu, aby na rohu ulice spatřila černou kočku se zelenkavýma očima, jimiž ji propaluje až do nejhlubšího nitra.