Opět pouze přikývne.
                              
Blondýn se rozhlédne po útulném pokojíčku, po srovnaném stole, pročítá si názvy knih v poličkách nad postelí, prohlíží si obraz lesa, který mu připomene domov.
                              
„Máš ráda lesy?" otáže se nespouštějíc pohled z obrazu na zdi.
                              
„A-ano." 
                              
Dany se pousměje. „Bydlím v něm." 
                              
„Bydlíš v lese?"
                              
„Hm, je moc krásný. Teď v zimě je tam klid a pusto, avšak i tak je nádherný. Chodíš často do lesa?" obrátí se zpět k dívce.
                              
„Ani ne..."
                              
„Bojíš se ho?" 
                              
Hope se nad otázkou zamyslí. Vlastně ji lesy přitahují, jak ráda by se jimi proháněla jako vítr zkoumajíc jeho nádherná zákoutí, avšak její mysl je plna varování, jež od malička slýchávala. Nechoď sama do lesa. Nepotuluj se tam sama. Je to nebezpečné. Někdo tě tam přepadne. A tak z té nádherné scenerie získala respekt zastiňující touhu po objevování jejího kouzla. 
                              
„Spíše se bojím těch, kteří v něm číhají..."
                              
„Myslíš těch, jako jsem já?" nakloní hlavu ke straně, až mu vlasy spadají do dětského obličeje.
                              
„A kdo jsi?"
                              
„Vždyť to víš, jsem přece Dany." odvětí nechápavě klučina.
                              
„To jsi... Ale voníš po květinách." 
                              
„To ty už taky." ukáže na ni prstem vnímajíc receptory jasmínovou vůni vycházející z dívčiny pokožky. 
                              
„Proč?" 
                              
Daniel si povzdychne, překoná vzdálenost mezi nimi, a když hnědovláska neprotestuje, usadí se na okraj postele. Zakloní hlavu a zahledí se do béžového stropu dlouze vydechujíc vzduch z plic.
                              
„Hope, temnoty se bát nemusíš." pronese po chvilce ticha.
                              
„Proč bych se ji neměla bát?"
                              
„A proč bys měla?"
                              
„Je zlá, chladná a děsivá. Cítím ji všude kolem sebe, děsí mě to..."
                              
Chlapec obrátí obličej k dívce a vycení své bílé zoubky v úsměvu. „Ale voní přece po květinách." 
                              
Hope zapomene dýchat, vytřeští oči na dítě ve své posteli s narůstající hrůzou v nitru. 
                              
Ale voní přece po květinách...
                              
Náhle chlapcovi krásné, zlaté oči potemní nechajíc do své dětské nevinnosti vstoupit nepatrnou temnotu. Nakloní se k dívce a rukama se zapře o postel, takže si teď hledí vzájemně do očí s obličeji pár centimetrů od sebe. 
                              
Vzduch kolem nich se náhle ochladí a rozechvěje něčím, co dívka stále není schopna pobrat a přijmout. Se strachem v očích sleduje temnotu v Danielově pohledu, od nějž se nedokáže odtrhnout. Vnímá kopretinovou vůni.
                              
Blonďáček pozvedne ruku a pohladí Hope po drobném obličeji, lehce jako by se mohla při doteku rozpadnout, poté zapře své čelo o její dotýkajíc se nosy. 
                              
Hope se nepohne ani o centimetr, strnule sedí lapena ve spárech jeho vůně a chladu vnímajíc jeho sílící přítomnost. Cítí, jak ji jeho dech šimrá na rtech, jak se jejich chladné pokožky dotýkají, jak se jejich existence splétají. 
                              
Dany se natáhne k jejím emocím lehce se dotýkajíc jejich vrcholků, aby je neroztříštil. Jak zranitelná Hope stále je, jako nemluvně spoléhající na ochranu a péči rodičů, avšak ona ještě svého rodiče nenašla.