Hope prudce zavrtí hlavou. „Ne, nic není v pořádku... Absolutně nic." vzlyká do kamarádovi hrudi zoufale tisknouc jeho tělo na své. 
                              
Snaží se se utopit v jeho emocích, ve strachu a touze dívce pomoci, nechává tyto pocity pronikat žílami do celičkého těla, aby vytěsnily chlad monstra vznášejícího se kousek od dvojice. Zalyká se svým strachem a jeho pocitem bezmoci. Dusí se tím vším, avšak ničeho jiného teď schopna není.
                              
Chce být zaplavována těmi propůjčenými emocemi, chce se v nich navždy utápět a skrýt se tak před svou chladnou realitou. Navždy chce být jeho další duší, aby ji zaplavoval vším, co cítí. Vším lidským, co chlapec v sobě nosí.
                              
Náhle, jako nůž, jenž prořízne čerstvé maso bez jediného záseku, naprosto hladce neskutečně bezcitná vibrace odřízne dívku od chlapce. Jako trhnutím provazu obmotaného kolem jejího pasu ji vytrhne z řeky cizích emocí, aby skočila do těch svých. Pouto mezi chlapcem a dívkou se přeruší. 
                              
Damien trochu omámeně povolí stisk kamarádčina těla, která tak spadne na podlahu zrak vracející k oblaku nad sebou. Když k ní začne natahovat svá chapadla, když pocítí jeho neskutečný chlad na své kůži, když je zaplavena jeho bezcitností, začne ječet.
                              
Rukama mává kolem sebe, aby tvora odehnala, ale prsty skrz něj vždy projdou jako mlhou zanechávajíc jí na konečcích temné kapičky své existence. 
                              
V dívčině mysli se objeví zlověstná šeď pohlcující veškeré její myšlenky, emoce, hladově pohlcuje vše, co dívka v sobě nosí, rozpínajíc se po celičké její dušičce.
                              
Hope se zřítí na podlahu, kde zůstává křičet a svíjet se v agónii nelidské bolesti proudící celým tělem a rozechvívající každé svalové vlákénko. 
                              
To se již z posluchárny na chodbu vyřítí zbytek třídy s profesorem v čele, aby spatřili Damiena ležícího na zemi v bezvědomí a kousek od něj křičící Hope, jenž se krčí v bolestech do klubíčka, ale rukou odhání cosi kolem sebe. 
                              


                              
Škrtí ji.
                              
Cítí to sevření kolem svého hrdla, kvůli kterému nemůže okysličit zesláblé tělo neschopné jediného pohybu. 
                              
Nedokáže otevřít oči.
                              
Ze všech svých sil se snaží vdechnout alespoň trochu kyslíku, avšak tlak na jejím krku zesílí.
                              
Chcípni...
                              
Dívka začne vydávat hrdelní zvuky. Prudce otevře oči, jejichž pohled je hned lapen rudou barvou nad jejím obličejem. Hledí do těch žhnoucích uhlíků zasazených v černém oblaku, z něhož do okolí uniká chlad hladící dívku po bledé pokožce. Dlouhými chapadly objímá dívčino útlé hrdlo svírajíc jej veškerou svou silou. 
                              
Zrůdo odporná!
                              
Dusící se tělo zachvátí panika a v pudu sebezáchovy začne z posledních sil bojovat o přežití. Do žil se vlije adrenalin, který poskytne dívce pár sil na poslední boj. 
                              
Zvedne rozechvělou ruku lapíc do dlaní jedno z chapadel, aby jej mohla co nejsilněji sevřít. Má chuť zvracet z toho nechutného chladu pronikajícího jí kůží do morku kostí.
                              
Svou pozornost obrátí na nenávistné vibrace monstra nad ní. Proplouvá tím slizem, který vypouští do prostoru, tím chladný peklem. Ostré vlnky se jí odírají o duši, avšak ona se nehodná vzdát tak snadno. Vší silou se zmocní jedné z vlnek a nemilosrdně ji sevře. 
                              
Monstrum sebou cukne stáhnouc chapadla ze zpoceného krku.
                              
Dívka jej ale nepouští. 
                              
Ty malé monstrum! Šíří se prostorem rozzuřený hlas.
                              
Hope se pokusí polapit další vibraci, ale tvor celou její existenci odvrhne daleko od sebe nepřestávajíc dívku probodávat rudýma očima.
                              
Hnědovláska se prudce nadechne po potřebné dávce kyslíku.
                              
„Co po mě chceš?" zasípe.
                              
„Abys chcípl." zasyčí tvor v odpověď.
                              
„Co jsi zač?" 
                              
„Ty nemáš žít..." tvor se k ní opět přiblíží. „Měl jsi být dávno mrtvý, hybride." 
                              
Hope po těch slovech přeběhne mráz po zádech.
                              
Monstrum se jako oblak dýmu rozplyne a ona zůstane sama. 
                              
Sama...
                              
Konečně začne pravidelně dýchat a uvědomovat si své okolí. 
                              
A taky lidi okolo sebe.
                              
Rychle se posadí zmateně se rozhlížejíc po prostoru kolem sebe. Je na ošetřovně, po jejím boku sedí Damien, Mari a před postelí dívku sleduje sestřička. 
                              
Všichni úplně zmatení sledují kudrnatou dívku, jež si stejně zmateně prohlíží je. 
                              
„Co se stalo?" otáže se nakonec chraplavým hlasem.
                              
„Už jsi zpátky?" otáže se Damien a sevře kamarádce dlaně ve svých. 
                              
Hope se zahledí do jeho ustaraných, uplakaných očí a nechápavě nakloní hlavu ke straně. „Cože?"
                              
Uvědomí si všechny ty halucinace, které před chvílí prožila, ale... Prsty zabloudí ke svému hrdlu, což jí způsobí mírnou bolest.
                              
Škrtil mě...
                              
„To nebyl sen." zašeptá zděšeně. „Co se stalo?" obrátí se již hlasitěji na sestřičku.
                              
„Zdá se, že jste měla halucinace, slečno Hooperová." 
                              
„Ne, já... nic se mi nezdálo!" rozkřikne se, avšak hned na to se rozkašle. 
                              
Sestřička se mírně pousměje. „Jste si jista? To, co jste viděla, jste viděla pouze vy."
                              
„Škrtil mě." poukáže zmatená pacientka na své pohmožděné hrdlo.
                              
„Pokud na chodbě nebyl ještě někdo jiný, kdo by vás škrtil, pravděpodobně jste si to způsobila sama."
                              
„Prosím?"
                              
„Hope, byla jsi mimo sebe..." ozve se nešťastně Damien.
                              
„Ale... On mě škrtil..." 
                              
„Zlato, nikdo tam nebyl." přidá se Mari ve snaze dívku uklidnit.
                              
„Ty jsi tam byl se mnou! Musel jsi vidět, že mě škrtil!" ukáže prstem na chlapce u postele.
                              
„Pan Frost se probudil před půl hodinou z bezvědomí, našli jsme jej ležet vedle vás." osvětlí dívce situaci sestřička.
                              
Hope se bezmocně zahledí na kamaráda, který ji rentgenuje smutným pohledem. „Cože?"
                              
„A máme velký důvod se domnívat, že jste jej do toho stavu dostala právě vy, slečno Hooperová." doplní sestřička zcela chladně.
                              
Hnědovláska vyskočí z lůžka, mírně zavrávorá, ale na nohou se udrží. „Já? Proč já?! Nic jsem přece neprovedla!" 
                              
„Klid, Hope, já vím, já vím." praví konejšivě Damien rychle přistoupíc k dívce, aby ji sevřel v náručí. „Vím, že jsi plakala a pak mě náhle rozbolela hlava a omdlel jsem. Za nic nemůžeš, už jsem jim to říkal a budu to říkat dál, ano?"
                              
Dívka se rozpláče. „Já-já n-nevím, co se to děje."
                              
Co když jsem Damienovi skutečně ublížila? Pomyslí si při vzpomínce, jak zoufale přilnula k jeho pocitům.
                              
Obemkne ruce kolem hubeného chlapcova těla, aby jej mohla začít drtit ve snaze nalézt pevný bod, jehož by se mohla chytit. Marinet přistoupí ke dvojici kamarádů a také drobnou dívku schová v náručí s touhou ji ochránit před vším, co náhle dívce tak moc ubližuje.
                              
„Klid, zlato, jsme tady s tebou." pronese něžně.