Po uplynutí hodiny a půl se zdá být přednáška nekonečná a Hope i s kamarády začne vypadávat z pozornosti. Mari hraje hru na telefonu, Dami si zapisuje, ale po nějaké chvíli vždy začne kreslit nějaké mini obrázky na okraj sešitu, dokud si neuvědomí, že opět nedává pozor a nezačne se soustředit na výklad. Hope obrátí svoji pozornost k deštivému dni za oknem. 
                              
Sleduje do nekonečna se táhnoucí šedivé mraky, z nichž se k zemi snáší tisíce kapiček smývající okno a tvoříc tak mokré cestičky na skle. Vítr si pohrává s korunami jehličnatých stromů a občas se zatoulaným igelitovým pytlíkem na zahradě. Když v tom ji spatří pod jedním z keříků.
                              
Celým trupem se trhnutím otočí k oknu, až se Dami vedle dívky lekne, a nakloní se dopředu.
                              
Je to ona...
                              
Pod keříkem se před deštěm schovává černá kočička upírající zrak přímo na Hope, aby ji propalovala zelenými duhovkami, ve kterých se dívenka začne ztrácet. Jako omámená hledí na tajemnou kočku venku s narůstajícím neklidem v hrudi. 
                              
„Hope?" drkne do hnědovlásky lehce vedle sedící kamarád, čímž ji vytrhne z transu a ona se na něj zmateně podívá.
                              
„Jo?"
                              
„Jsi v pohodě?" krabatí obočí mladík.
                              
Kamarádka chce přitakat v odpověď, ale pohledem se zarazí na něčem v rohu místnosti. Dami se otočí, aby mohl spatřit to, co dívka, avšak mimo spolužáky nezaznamená nic neobvyklého, když se však obrátí zpět na Hope, zaznamená v jejím obličeji čirou hrůzu. „Sakra, Hope, co je?" šeptá rozčíleně.
                              
Hradby se zřítí. 
                              
S obrovskou ránou padnou k zemi způsobíc tak dívce nemalou bolest hlavy. Ta vyjekne, popadne se za spánky, jež začne usilovně masírovat pro zmírnění bolesti. Pohledem se opět vrátí do rohu místnosti, odkud veškeré dění sleduje nějaká věc s hladovým pohledem v rudých očích.
                              
Rukou ukáže na neforemný, temný oblak čehosi velikosti lidské hlavy vznášející se kousek nad podlahou s desítkami chapadly volně visícími z těla. Rudé oči žhnou v šedivém dni a zkoumají všechny existence v místnosti. 
                              
Cítí neskutečný hlad a touhu vycházející z tajemného tvora, který si náhle všimne dívčiny pozornosti. Natočí se k Hope celým svým tělem bez jasných hranic a zabodne do ni krvavý, nepřátelský pohled. 
                              
Aaach, sladký hybrid... Rozezní se jí v hlavě.
                              
Hope začne nekontrolovatelně sípat a lapat po dechu, to již Damien zahodí veškerou opatrnost, prudce se postaví, chytí dívku za ruku a táhne ji pryč ze třídy. Marinet odtrhne oči od hry na telefonu a nechápavě sleduje odcházející dvojici stejně jako zbytek třídy. 
                              
Vyjdou na tichou, liduprázdnou chodbu, kam je však pronásledovalo i monstrum z rohu natahujíc k Hope černá, mlhavá chapadla. 
                              
Její mysl ovládne neskutečný strach mísící se s temnou radostí tvora před ní. 
                              
„Hope, uklidni se!" snaží se Damien kamarádku obejmout, avšak ta začne zděšeně máchat rukama před sebou.
                              
„Dami, ty to nevidíš?! Dami!" křičí zoufale.
                              
Dami nešťastně sleduje k smrti vyděšenou dívku, jak před sebou nekontrolovatelně máchá rukama a upírá zrak na něco, co on vidět nemůže. 
                              
„Hope, klid nic tady není." 
                              
Dívka se rozpláče, Damienovi se podaří jí chytit ruce a přivinout si drobné tělo na hruď, aby jej konejšivě kolébal ze strany na stranu. „Klid, jsem tady, vše je v pořádku." šeptá do kudrnatých vlasů.