„Dneska jsem mluvila v práci s kolegyní, doporučila mi kvalitního psychologa, který i jí kdysi pomohl, třeba by se Hope ulevilo." promluví žena, jejíž žaludek stažen starostlivostí o dceru zavřenou v pokoji odmítá přijmout, byť jen sousto večeře. 
                              
„Možná by to bylo nejlepší." odvětí otec konejšivě hladíc manželku po hřbetu ruky. 
                              
„Copak? Hope se nám zbláznila?" pousměje se Josh, za což si vyslouží káravé pohledy od obou rodičů.
                              
„Jdu jí to zkusit navrhnout." postaví se rozhodně žena, opustí místnost a stane před dveřmi dceřina pokoje, na něž lehce zaklepe.
                              
„Mohu dál, zlatíčko?" 
                              
Když se nedočká žádné odpovědi, pomalu stiskne kliku a otevře dveře do ztemnělého pokojíku, na jehož parapetě zahlédne sedící siluetu. Dlaní nalezne spínač, kterým rozsvítí lustr, aby se celá místnost zalila teplým světlem. 
                              
Dívenka u okna sebou nepohne, dál zůstává hledět na večerní ulici zející liduprázdnem. Starší žena ji chvíli sleduje, než se odhodlá překonat vzdálenost mezi nimi a stanout po boku kudrnaté dívky.
                              
„Copak se děje, Hope?" 
                              
„Nic, co by se dělo?" odsekne Hope snažíc se tak mamce naznačit, že nemá na společnost náladu.
                              
„Nejedla jsi a pořád zůstáváš zavřená sama v pokoji." 
                              
Dívka stočí k druhé osobě prázdný pohled, jímž ženě způsobí bodnutí u srdce. Prohlíží si tvář příliš podobnou té její, vlasy stejné barvy, ustarané oči, hubené tělo a o něco vyšší postavu než má ona. „Nemám náladu."
                              
Mamka se usadí na postel. „Víš, ráda bych si s tebou o něčem promluvila." 
                              
Hope nereaguje.
                              
„Bavila jsem se s otcem... No... Myslím, že by ti pomohlo se někomu svěřit. Nechci, abys to brala nějak špatně, ano? Jen bych ti ráda domluvila schůzku u psychologa. Třeba to jen zkusit a dále uvidíme, ale začínám si dělat starosti. Vždy jsi byla tak usměvavá a plná energie, mám strach, že... že ti stále není úplně nejlíp." praví opatrně žena. 
                              
Drobná dívenka seskočí z parapetu a obrátí se k matce čelem, aby ji propálila nahněvaným pohledem. „Nejsem blázen." 
                              
„Ne, to ne... Jen tě něco trápí a odborník by ti mohl pomoci, víš?"
                              
„Nechci! Ani vy mi nedokážete pomoci! Ani já nevím, co se děje!" rozkřičí se zoufale Hope. „Prostě mě nech být, jasný? Je mi fajn! Je mi strašně fajn!"
                              
Žena s rozšířenýma očima sleduje chvějící se dcerku před sebou, jak jí stékají slzy po tvářích a z očí šlehá hněv. Snaží se pochopit, co se její drahé Hope stalo.
                              
„Hope, klid..." konejší rozrušenou dívku, vstane a chce ji pohladit po vlasech, avšak Hope pocítí její starostlivé emoce, strach, lásku, nepochopení, zklamání, ruku odstrčí pryč propuknouc v plnohodnotný pláč.
                              
„Nech toho! Já to cítím! Proč se cítíš tak zklamaně? Proč?" křičí na zmatenou matku. „Nic nechápu... Prostě mě nechte být..." 
                              
Zalyká se svými vzlyky, kterým ona sama nerozumí a chce je zarazit. Chce, aby ta bolest v hrudi zmizela, aby byla zase prostě jen Hope. 
                              
„Hope, já ti nerozumím..." 
                              
„Z čeho jsi zklamaná? Protože jsem teď takováto?" 
                              
Žena k dívce přistoupí, ale ta odpoví ucouvnutím, aby mezi nimi zůstala stále stejná mezera. 
                              
„Hope, já přece nejsem zklamaná. Jen se o tebe bojím."
                              
Hope cítí, jak se matčiny emoce rozlézají po maličkém pokoji, jak obsazují každičký jeho kout. Dusí ji. Oslepují ji. Srdce jí svírá cizí starostlivost, avšak její pozornost je zaplněna vlnami nepochopení a zklamaní zabodávající se do těla, jako hroty nutící duši krvácet. 
                              
Všechny jsem zklamala...
                              
Nikdo mě nepochopí...
                              
Ty ubohý hybride, zrůdo, ztracenče. Slyší opět ty zrůdy. Měl bys zemřít!
                              
„Prosím, odejdi..." zašeptá mezi vzlyky. 
                              
„Ne, já-"
                              
„Já tě prosím, odejdi! Mami..." skučí bolestí, jež zasáhla její existenci. Konečně se žena nechápavě a plná starostí obrátí k odchodu nechajíc dceru klesnou na kolena, kde zůstane schoulená plakat.
                              
Pomoc...