Hope je všechny sleduje prázdným pohledem se stále sílícím skličujícím pocitem v hrudi. 
                              
Ty nemáš právo znát... Ty nemáš právo zde být! Vzpomene si na slova rezonující celičkou její existencí.
                              
Zastaví se uprostřed ulice s pohledem upřeným do nepřítomna před sebou. 
                              
V mysli dívce vyvstane nenávist, kterou tehdy pociťovala. Vzpomene si na její intenzitu, na to, jak ji ta surová emoce srážela na kolena nutíc dívku skučet bolestí. A podobnou nenávist k ní dnes cítil i Bastik. 
                              
Nenávist, jenž v ní probouzí něco moc zlého, něco, co tehdy v sobě nenosila, něco, co ji samotnou děsí.
                              
Neměl bys existovat...
                              
Opět zahlédne ty chladné, ocelové oči v ten večer, kdy krvácela na studené silnici. Tehdy bylo vše ještě v pořádku, cítila pouze sebe, vnímala jen své nitro, byla prostě Hope. Ale poté...
                              
On zná odpověď na vše, co se teď děje. Jedině on jí může pomoci, avšak kde jej hledat? 
                              
A je vůbec skutečný?
                              
Pomalu vykročí opět v před jako tělo bez duše se potácejíc městem plného života, který ona nevnímá.
                              
Kopretina.
                              
Zlatovlasý chlapec na nemocniční posteli, na jejím klíně nespouštějící zrak z její osoby. 
                              
„Voněl jako kopretina..."
                              
Vzpomene si na růžovoučký lísteček, jenž spatřila, když byla v bezvědomí. Lísteček květu třešní, jejichž vůně náhle prosytila prostor plný šedi. 
                              
Vůně třešňových květů...
                              
Hruď se jí sevře tušením. Rychle sáhne do kapsy pro telefon, aby vytočila číslo kamarádky. Chvilku čeká, než se dívka na druhém konci spojení odhodlá hovor přijmout.
                              
„Nazdar, Hope! Už se ti stýská?" zasměje se Mari.
                              
Hope slyší v pozadí hlasy lidí. „Neruším?"
                              
„Ne, zrovna skončila přednáška, klídek. O co jde?"
                              
Kudrnatá dívka se zhluboka nadechne. „Víš... Nemáš pocit, že se na mě něco změnilo? Třeba... vůně?" otáže se možná až příliš tiše křečovitě svírajíc telefon, až ji z toho rozbolí klouby.
                              
„Hmm... No vidíš, to jsem ti chtěla říct! Jsem netušila, že na tom tak lpíš, že to potřebuješ slyšet." zasměje se kamarádka. „Ta nová vůně je fakt super. Co to je? Jasmín? Květinové vůně mi vždy přišly super, takové lehoučké." 
                              
Jasmín...
                              
Hope není schopna dalšího slova, proto hovor ukončí nechajíc tak dívku na druhé straně nechápavě zírat z okna překvapenou z náhlého přerušení spojení.
                              
„Jasmín..."
                              
Voní jako květina. Stejně jako záhadný klučina z nemocnice, stejně jako ten, jenž ji zachránil před nelidskou nenávistí. 
                              
Oni jsou jako já.
                              
„Ale kým jsou?"
                              
Celičké dívčino tělo se rozechvěje a ona se musí posadit na nedalekou lavičku, na níž se snaží rozdýchat nával paniky. V hrudi jí kvete nepříjemné tušení příliš bizardní na to, aby jej brala jako reálné. 
                              


                              
Hope nepřišla ani na večeři, od doby, co se vrátila z procházky, zůstává zavřená ve svém pokoji odmítajíc s kýmkoli hovořit.