„Bastiku..." 
                              
Pes zaštěká a rozběhne se k Hope, která nestihne nějak zareagovat, proto je povalena k zemi, kde jen o kousek uhne před tesáky velkého, rozzuřeného psa. To již zareaguje i panička snažíc se psa od drobné dívky odtáhnout, ale marně, její síly nestačí na vitálního psa, jemuž v žilách proudí adrenalin, proto Hope zůstává povalena pod psem, kde se snaží zachytit jeho tlamu, aby ji dál nemohla ohrožovat.
                              
Dívka se slzami v očích pozoruje, jak psovi z úst kanou sliny, jak se lesknou nažloutlé tesáky, vidí šílenství v jeho očích. Teplý dech hladí její bledý obličej dusíc ji strachem z obvykle klidného, přátelského psa. Velkou tlapou pes uvězní útlé rameno k podlaze, když se dívce povede jej kopnout do boku a shodit ho ze svého těla na stranu, odkud na ni však znova zaútočí. Vyskočí, Hope se odkulí stranou, proto pes tvrdě dopadne na podlahu.
                              
Oba zhluboka dýchají nespouštějíc ze sebe pohled. 
                              
Náhle pocítí jeho nepřátelské vibrace odrážející vztek ve žhnoucích očí. Chvíli se jím nechá srážet na kolena, chvíli zoufá nad jeho chováním a nenávistí vůči její osůbce, než se chlad vloudí i do její mysli. Strach se přikrčí před přicházejícím chladem, jenž vystřídá vládu nad dívčinou myslí, která se teď celá natáhne k psovi, aby okusila jeho vlnky. 
                              
Hope se pousměje nad jejich žárem rozechvívající touhy skrývající se kdesi v pozadí mysli. Chce je chytit, ochutnat, pohltit, avšak je násilně vystrčena z chodby ven na mráz, který zažene vnitřní chlad a utiší zlověstné chvění obklopující drobnou dívku.
                              
Několikrát zamrká, než dokáže zaostřit na nešťastnou ženu před sebou, jíž se vrásky v obličeji ještě více prohloubily ztrápeným výrazem.
                              
„Moc se omlouvá, Hope... Netuším, co to do něj vjelo." 
                              
Hope jí položí ruku na rameno a jemně jej stiskne. „V pořádku... Nikomu se nic nestalo. Možná má jen špatnou náladu." pousměje se.
                              
„Jsi v pořádku? Neublížil ti? Bože můj..." v hnědých očích tančí strach a smutek, které starší ženu donutí se celou rozklepat, až ji Hope musí zachytit, aby nepadla na zem.
                              
„Uklidněte se, skutečně se nic nestalo. Prosím, nedělejte si starosti, ano? Nebo si ublížíte vy..." 
                              
„Ale, Hope..."
                              
„Zkusím přijít za pár dní. Vy si dnes řádně odpočiňte a kdybyste něco potřebovala, číslo na můj telefon máte." 
                              
„Omlouvám se..." šeptá stále dokola s narůstajícím neklidem v hrudi. Hope ženu ještě chvíli uklidňuje, dokud nezačne opět pravidelně dýchat, poté opustí pozemek a chvíli postojí před starým, krásným domem, z nějž má náhle hrůzu. V mysli jí víří ostré vibrace psa probouzející cosi temného v jejím nitru. Cosi, co se i na pár chvil probudilo, když stála nad choulícím se bratrem u svých nohou. 
                              
Rozejde se pryč od domu.
                              
Původně si chtěla jít zaběhat, aby rozpohybovala příliš ztuhlé svaly, avšak pud sebezáchovy dívce připomněl, že ještě nedávno měla sádru, proto se radši rozhodla pro procházku, kdy by alespoň mohla vyvětrat Bastika, avšak...
                              
Zahledí se na šedé nebe pohlcující sluneční paprsky a topíc tak svět v monotónní šedi ustupující zimy. Po ulicích bloudí pár lidí, jenž skončili dříve v práci a teď spěchají domů za dalšími povinnostmi. Maminky s malými dětmi vyrazily na procházku v doprovodu radostného výskání svých ratolestí. Občas zahlédne i starší páry, jak se loudají na bezcílné procházce krátíc si dlouhé chvíle uvězněni stářím.