Tak ty jsi další? Zaznamená další existenci šířící kolem sebe nelidský chlad.
                              
„Další?"
                              
Měl bys zemřít!
                              
Jako čepel nože se jí něco zanoří hluboko do nitra a zasáhne cosi skryté v něm. Cosi, co se zachvěje v agónii bolesti a schoulí se do maličkého klubíčka. 
                              
„Nechci zemřít!" vzlykne lapená zděšením.
                              
Sem ani tam už nepatříš!
                              
Nával čisté, chladné a skutečné nenávisti donutí Hope zaskučet vnitřní bolestí. Neviditelné provazy začnou nic nechápající dívku škrtit ve stále více se stahujících smyčkách.
                              
Rozpláče se. 
                              
Neměl bys existovat...
                              
Choulí se uprostřed ničeho bičována nepřátelstvím přicházejícím z husté mlhy a probodávajícím dívčinu dušičku krvácející vším, co v sobě nosí. 
                              
V uvěznění mučivé, neutichající bolesti zaznamená růžovoučký okvětní lístek, jenž se lehoučce snáší odkudsi z prostoru a přistane přímo před dívkou se slzami v očích sledující jeho ladný pohyb.
                              
Poté dívce něco, někdo skryje pohled do uklidňující temnoty. Pocítí chlad odlišný od chladu předešlého, tento působí skoro až vřele, bezpečně, důvěryhodně. 
                              
Nechá se unášet na klidných vibracích obklopujících její existenci odrážejíc nenávist prostoru, v němž se ocitla. 
                              
„Tady bys být neměla..." zaslechne melodický hlas ve své blízkosti. Chce se po dotyčném ohlédnout, ale on pouze umocní temnotu lapící její pohled. „Běž domů."
                              


                              
Hnědovláska prudce otevře oči a hodnou chvílí zírá do béžového stropu pokoje vnímajíc vyprchávající strach ze svého nitra. 
                              
„Hope?" 
                              
Pootočí tvář k osobě sedící u její postele, aby se střetla s ustaraným výrazem blonďaté dívky. Když pohledem obsáhne více okolí, všimne si i chlapce sedícího hned vedle kamarádky.
                              
„Co se stalo?" otáže se příliš oslabeným hlasem, což ji donutí si promnout hrdlo a odkašlat si. 
                              
Oba kamarádi se na sebe nejistě podívají, než dají dívce odpověď: „Netuším... Omdlela jsi."
                              
Hope se posadí a rozhlédne se po pokoji, v němž již zavládlo šero pozdního odpoledne. Zkoumá každičký detail domova, vrývá si jej do paměti snažíc se vytěsnit z mysli vzpomínky na děsivou, chladnou, bolest způsobující šeď. 
                              
„Omlouvám se." obrátí se na své přátelé s provinilým výrazem ve tváři.
                              
„Hloupoučká, neomlouvej se, copak jsi to udělala schválně? Asi nejsi ještě zcela zahojená." prohodí Damien.
                              
Neudělala jsem to schválně?
                              
Vybaví si nával vzteku, který pocítila v bratrově přítomnosti, jeho emoce náhle příliš jasné a otevřené, jeho nehmotnost ve svých dlaních. Ona do něj viděla. Do jeho nitra. Do jeho duše. 
                              
Co se to děje?
                              
„Asi jsem měla halucinace." pronese po chvilce tíživého ticha.
                              
„Halucinace?"
                              
„Viděla jsem něco... Co asi není možné vidět." 
                              
Kamarádka sevře dívčinu dlaň ve své. „Nechceš radši zítra za doktorem?"
                              
„Ne, to ne... Asi to je jen zbytek po těch lécích." kroutí horlivě hlavou kudrnatá.
                              
Damien se nespojeně zamračí, ale nic nenamítá. Přeci jen Hope je již dospělá a je pouze na ní, co se rozhodne dělat či nedělat. 
                              
„Kde je Josh?" vyhrkne náhle Hope.
                              
„Ani nevím. Když jsme tě našli na chodbě nebyl u tebe... Prostě tě tam nechal, parchant."
                              
Hope polije vlna studeného potu, když si uvědomí, že mohla bratrovi ublížit. Že možná bratrovi již ublížila. 
                              
Vždyť to byla jen halucinace...
                              
Ale vzpomínka na jeho bolestné steny je příliš zřetelná, než aby ji mohla považovat za fikci, proto se dívenka zděsí, že se možná uchýlila k fyzickému násilí a nic si z něj nepamatuje. 
                              
„Co se to se mnou děje?" zaskuhrá a frustrovaně si vjede prsty do vlasů. Stává se ze mě zrůda?
                              
„Klídek, za chvíli budeš v pohodě." klidní nešťastnou dívku nic netušící Damien.
                              
Avšak vyděšená Hope začíná pochybovat, že se vše vrátí do původního stavu, že se opět vrátí do normálu, že je vše v pořádku. V hrudi pociťuje zvláštní tlak, který se snaží do její mysli protkat myšlenku, že vše je reálné, že vše si příliš dobře pamatuje. 
                              
Nekonečná, hladová šeď obléhámysl příliš lidskou, aby pochopila její podstatu a skutečnost.