Svýma náhle příliš temnýma očima se vpije do bratrových, uzamkne jeho pohled ve svém noříc se skrz jeho oči dovnitř chlapcova nitra. Na pokožce pocítí hlazení jeho arogance, vzteku a radosti. Vidí ty tlumené, nehezké barvy, vnímá je. Dotýká se jeho vnitřního chvění, když vztekle sevře ruku v pěst, aby uvěznila jednu z mnoha barevných vlnek.
                              
Svírá dlaň tak pevně, až si nehty drásá vlastní kůži. 
                              
K jejím uším dolehne chlapcovo bolestné zaskučení, jenž ji přiměje k úsměvu na rtech. Pozvedne druhou dlaň, aby polapila další z okolních vlnek nechajíc ji se dusit v pevném sevření drobných dlaní. 
                              
Chlad jako by ovládl dívčinu osůbku, naplní celičkou její existenci a ona nedokáže vnímat nic jiného než jeho hrůzostrašně krásnou přítomnost. Neděsí ji, naopak působí příjemně jako chladivá voda v příliš teplém, letním dni. Hasí její žízeň, o které neměla do této chvíle nejmenší ponětí.
                              
Náhle se dívčino vědomí vrátí zpět na původní frekvenci. 
                              
Zmateně ustoupí od zděšeného bratra choulícího se jí u nohou. Nechápavě sleduje tělo zhroucené v bolesti, jak si skrývá dlaněmi obličej a tiše vzlyká. Náhle chlapec vypadá příliš křehce, raněně, vyděšeně, až Hope pocítí lítost. 
                              
Co se stalo?
                              
Dřepne si, aby byla k bratrovi blíže vztahujíc ruku k jeho chvějícímu se tělu v úmyslu jej pohladit, avšak zasáhne ji neskutečná bolest hlavy, jež přiměje dívku vykřiknout.
                              
Bodavá bolest každou další vteřinou sílí, až se Hope propadne do černočerné tmy.
                              


                              
Cizáku odporný... Dolehnou k ní slova.
                              
Dívčino vědomí procitne. Uvědomí si šedavý prostor kolem sebe, po němž začne pátravě klouzat pohledem.
                              
„Kde to jsem?" zaslechne svůj tlumený hlas.
                              
Tam, kde bys být neměl... Rozezní se opět neznámým prostorem.
                              
Hope se pokusí nalézt původce zvuku, avšak jediné, co může vidět, je šedý dým tvořící clonu bránící výhledu.
                              
Chlad okolí proniká až k srdci, které sevře v ledovém obětí. 
                              
Vypadni!
                              
„Kdo jsi?"
                              
Ty nemáš právo znát... Ty nemáš právo zde být! 
                              
Do těla kudrnaté dívky něco neviditelného narazí, projde to skrz ni a způsobí nepříjemný tlak v útrobách těla. Dívenka shlédne dolů ke svému tělu, avšak nic nespatří.
                              
Uvědomí si, že necítí tělo. 
                              
Že se nedívá očima, že neslyší ušima, že necítí pokožkou, že nemluví hlasivkami. Ona není, její tělo není. 
                              
Ale přesto je tady... 
                              
Kde tady? 
                              
I když nemá tělo, vnímá. Ale jinak... Uvědomuje si existence, chvění, barvy. Vnímá je něčím... nehmotným.
                              
„Já sama jsem nehmotná..." zašeptá zděšeně.
                              
Opět se rozhlédne po prostoru, v němž se ocitla. Celý jej zaplňuje prázdná, chladná a nekonečná šeď prosycená trýznivým tichem, ale zároveň naplněná neskutečným ruchem způsobeným vlnkami omývajícími její nehmotnou existenci.
                              
Cítí jejich bodavé vrcholy, jež se pyšní nenávistí chovanou k dívce. 
                              
Ty ubohý hybride, zrůdo, ztracenče. Obsáhnou slova šedý prostor.