Prostorem se začnou šířit vibrace. Avšak natolik nelidské, že mozek, neschopen zpracovat tak cizí vjemy, se začne propadat do své vlastní mlhy a temnoty. 
                              
Hope se rozhlédne kolem sebe. Vše tančí, vše víří, vše vibruje. Vidí neforemné siluety v oblaku, jak se blíží k její zděšené osůbce, jejíž tělo teď pomalu dopadá na zem, kde zůstane bezvládně ležet dusíc se nelidskostí okolo.
                              
Tak chladné...
                              
Uvědomí si, že ten chlad necítí receptory v pokožce, ale v duši. Jako plášť zahalil dívčinu dušičku do svého objetí krmíc ji svými nemilosrdnými dary. 
                              
Ač její uši nezaznamenávají žádné zvuky, cítí nepříjemný ruch za hranicemi své existence. Naráží do ní, topí ji. 
                              
Pocítí nutkání shlédnout dolů, proto nejistě sklopí zrak a zalapá po dechu nad výhledem, kterým je obdarována.
                              
Vidí tělo zhroucené uprostřed ničeho obklopené neforemnými, slizkými, šedými, děsivými bytostmi natahujícími své končetiny k zcela odhalenému člověku, aby jej mohli hladit a prozkoumávat. Slyší jejich nitra, jak se radují, jak hladoví a prahnou. 
                              
Skloní se níže, aby si nebohého člověka mohla lépe prohlédnout, když ale zaznamená příliš povědomí obličej obklopený tmavými kudrnami, zakřičí a prudce otevře oči.
                              


                              
V hrdle jí rezonuje a ona si až po chvíli uvědomí, že křičí. Rychle rty semkne k sobě, aby z nich již další zvuk nevyšel, a rozhlédne se po pokoji, v němž se probudila. Když se ujistí, že je skutečně doma, zhluboka se nadechne a promne si obličej.
                              
Sen?
                              
„Hope?" do pokoje vtrhne otec starostlivě sjíždějíc dceru pohledem. „Co se děje?"
                              
Dívenka zvedne zrak. „Jen špatný sen." zachraptí v domněnce, že se otec otočí a nechá ji zde samotnou, avšak on udělá krok do místnosti. 
                              
„Opravdu jsi v pořádku?" ujistí se opět.
                              
„Neboj se." pousměje se Hope pomalu vstávajíc z postele. 
                              
„Zdálo se ti o autonehodě?"
                              
Dívka odpoví záporným zavrtěním hlavou. 
                              
„Víš, bojím se, že z toho budeš mít nějaké... psychické následky a nerad bych, abys trpěla sama. Já... kdykoliv řekni, ano? Uděláme cokoliv, aby ti bylo zase lépe." 
                              
Hope otci věnuje vděčný úsměv. „Budu na to myslet, ale jsem skutečně v pořádku. Asi už jen moc dlouho nic nedělám." nakrčí ramena.
                              
Uvnitř pocítí příjemné zahřátí poskytnuté mírnými vlnkami omývající její dušičku starostlivostí a něhou. Zahledí se do otcova ustaraného obličeje krabatíc obočí nad poskytnutými vjemy.
                              
„I když... Mám pocit, že od té doby je se mnou něco špatně." začne opatrně s jistou stopou strachu v hlase. Strach z nepochopení, odsouzení, zavrhnutí. 
                              
Muž se s mírným přikývnutím přesune k dceřině posteli, kde se usadí vyčkávajíc na další slova nejisté dívky po jeho boku. 
                              
„Cítím něco zvláštního... Nevím, jak to popsat, sama nevím, co to je. Ale... jako by se prostor kolem mě neustále chvěl. Když jsem opustila nemocnici, tak venku s Mari, začalo mě hrozně bolet uvnitř mě." rukou sevře tričko na hrudi při vzpomínce na nemilosrdné nárazy okupující ji uvnitř těla. 
                              
„Možná jde o nějaké vedlejší účinky prášků, které jsi dostávala. Určitě to časem odezní." konejší dívku otec.
                              
Hope sklopí hlavu a sevře víčka. „Asi máš pravdu. Je to jen těmi léky." přitaká otci, avšak intuice křičí něco jiného. Tohle nezmizí, stalo se to její součástí a až do smrti to bude trýznit lidskou dušičku krčící se ve strachu ze záplavy cizích podnětů.