Jsem doma...
                              
Zavře oči, hlavu položí na měkkou matraci vydýchávajíc ustupující nevolnost. Mžiky před očima a prapodivné chvění prostoru zmizelo, aby dívku mohlo obklopit skutečné ticho. Bez vibrací, barev a dalších nových podnětů, které teď z neznámého důvodu vnímá, které teď zaplavují její dušičku ztrácející se v těch divokých vlnách světa okolo.
                              
Nakonec se rozhodne svůj návrat do normálního života odstartovat tím, že si vymění oblečení, proto se dobelhá ke skříni, z níž vytáhne nějaké šedivé tepláky s jednoduchým, černým tričkem a hodí je na postel. S trochou bolestí a sakrování se dostane ze spárů nynějšího outfitu, aby se pouze ve spodním prádle mohla shlédnout v zrcadle vedle skříně. 
                              
Drobné, hubené tělo je poseto hojícími se jizvami a pomalu blednoucími modřinami. Pohledem zabloudí na své břicho, kde se svojí existencí pyšní tři velké jizvy, z nichž nedávno kanula krev z jejích útrob na chladnou silnici.
                              
Při vzpomínce na to, jak leží neschopna čehokoli na studené silnici, jak ji obklopil dav lidí, jak ji pohltila neskutečná bolest mísená se strachem, se celičká zachvěje. 
                              
Náhle zahlédne obraz toho, jak hledí do chladných, šedých očí. Byly tak neskutečně děsivé, bez jediné známky citu, ale zároveň neskutečně nádherné. 
                              
Nakrčí obočí, jak se snaží si vybavit jejich majitele, avšak marně. Vidí jen neurčitou mlhu pomalu zahalující její další vzpomínky na nehodu. Poslední, co si vybaví, je něžné zašimrání na chvějících se rtech jakoby konejšivé pohlazení, které ji uvrhlo do sladkého nevědomí.
                              
Shodí ze sebe zbytek oblečení, vymění jej a zaleze do měkké postele, kde s hlavou na polštáři projede sociální sítě telefonu. Zkontroluje školní email, třídní chaty, aby zjistila, kolik toho zanedbala. Při myšlence, jak bude muset celou její nepřítomnost dohánět, se jí sevře hrdlo. 
                              
Telefon opět vypne a zanoří se do hlubin peřiny, v jejímž objetí se o pár chvil později vydá do říše snů.
                              


                              
„A jak se cítíš?" otáže se muž sedící naproti ní před rozjedenou večeří. 
                              
Otázaná dívka v poklidu polkne sousto rizota a zahledí se otci do světle hnědých očí. „Je to mnohem lepší." vykouzlí zdvořilý úsměv, jelikož ji sžírá vztek, že se na ni ani jednou nepřišel podívat.
                              
„Tak to jsem rád." odvětí prostě.
                              
„Jo, je skvělé mít tě zase zpět." podotkne s mírnou ironií v hlase další hnědovlasý člen domácnosti. 
                              
Hope se svým starším bratrem dobře nevychází. Jako děti si spolu často hráli, ale pak přišlo období puberty, kdy bratr musel být cool a nemohl si svoji pověst přece kazit tím, že bude milý na svoji o dva roky mladší sestru, a proto se po vzoru svých kámošů k ní začal chovat jako k přítěži či věci neskutečně otravující jeho dokonalý, studentský život.
                              
Jeho poznámka je odměněna mlčením ze strany sestry, která komunikaci mezi sourozenci zredukovala pouze na potřebné minimum, což jí i bratrovi dokonale vyhovuje.
                              
Avšak rodiče jsou očividně jiného názoru, když se po pár chvílích ozve otec se slovy: „Hope, zase hraješ uraženou? Josh se mile stará a ty jej prostě ignoruješ?" 
                              
Hope probodne bratra vražedným pohledem a vykouzlí na tváři sladký úsměv: „Díky za starost, ó můj předrahý bratře." prskne nepřátelsky, obrátí svou pozornost zpět k večeři, na níž se začne mračit. 
                              
„Už chápete, proč s ní není rozumná řeč? Je prostě tvrdohlavá..." povzdychne bratr směrem k rodičům nasazujíc ztrápený pohled. „Copak jsem ti někdy ublížil Hope?" 
                              
Dívka zatne ruce v pěst. „Já, že jsem tvrdohlavá, ty blbče?!" 
                              
„Stačí!" rozehřmí se otec. „Hope, běž do svého pokoje a zamysli se nad svým přístupem k bratrovi!"
                              
Dívka se chce začít bránit, ale nezapočatou řeč přeruší matka. „Vážně, zlatíčko, co to do tebe vjelo? Asi ti není ještě nejlépe, tak si běž raději lehnout." přeloží mírně otcova slova.
                              
Hope chvíli těká pohledem po členech rodiny s ublíženým výrazem na tváři, než se mlčky zvedne a odkráčí do svého pokoje, aby se se vztekem žhoucím v jejím nitru svalila na postel. Hledí do stropu v duchu proklínajíc svého příšerného, nejhoršího, ďábelského, prolhaného, manipulativního, naprosto kreténského, dokonale debilního a vždy na pěst bratra, když se dveře od pokoje dají do pohybu.
                              
Zvedne hlavu a očima se střetne s výsměšným pohledem světle hnědých očí. Je skoro až děsivé, jak si jsou v rodině podobní. Ona a matka mají tmavě hnědé vlasy i oči, bratr s otcem je mají zase světle hnědé, ale zdá se, že hnědá je barva prezentující jejich rodinu.
                              
„Ach, chudinka Hope, je stále tak polámaná, že neví, co říká..." vzdychne s úšklebkem na tváři. „Copak je s tebou, sestřičko? Obvykle si jazyk před rodiči hlídáš."
                              
„Odprejskni." otočí se k němu zády, aby nemusela hledět na obličej zářící samolibostí.
                              
„Bacha na jazyk." 
                              
„Nebo jako co?!" zavrčí pootočíc tvář jeho směrem.
                              
„Ta tvoje amnézie musí stále trvat, viď? Copak jsi zapomněla na mou sbírku foteček?"
                              
Drobnější ze sourozenců strne hrůzou zůstávajíc hledět na svého bratra s očima rozšiřujícími se zděšením. Aby Josh nezahlédl, jak se jí rozklepaly ruce, sevře v nich okraj peřiny. Chce mu něco vmést do obličeje, ale dívčino hrdlo sevřou chladná chapadla vycházející z jeho přítomnosti. Obmotají ji jako vlákénka pavučiny. Uvědomí si jeho nenávist k její osobě, jeho zlost pěstující pouze pro ni. Jako by to náhle všechno mohla vidět. Ta černá chapadla ovládající jeho mysl a tím i celého chlapce.
                              
„Proč to děláš?" zašeptá přiškrceně.
                              
Bratr přejde k její posteli, odkud na ni shlédne: „Protože mě to baví."
                              
„Nikdy jsem ti nic neudělala..."
                              
„Právě, vždy jsi byla tak nechutně hodná, poctivá a obětavá... Vlastně ti dělám laskavost, naučím tě, jak je svět krutý." nechá svá slova tiše rozplynout v prostoru mezi nimi.
                              
Hope pociťuje všudy přítomný chlad. Ostré vlny pronikají jejím nitrem a ona se sotva drží, aby zoufale nezaúpěla. 
                              
Proč to tak bolí?
                              
„Víš, Hope, kolem tebe se dějí věci, kterým zatím nedokážeš porozumět. Měla bys konečně dospět." řekne hnědovlasý chlapec, než odejde z dívčina pokoje, aby ji zanechal se utápět ve strachu.
                              
Ochrnutá strachem ještě několik vteřin po zanechání jeho odeznívajícím, chladným slovům svírá ruce v pěst snažíc se urovnat vnitřní neklid. 
                              
Prostor maličkého pokoje se vyčistí, nepřátelské vibrace odeznějí a jsou vystřídány pocity bezmoci otřesené dívky, jež se po zaznamenání vzniklého klidu zvládne konečně řádně nadechnout a uvolnit svaly stažené v křeči. 
                              
Přejde si dlaní přes obličej. 
                              
Proč se jí najednou zdá, že je tak neskutečně citlivá? Proč jí jeho nenávist zasáhla více než obvykle? Jak dokázala cítit jeho emoce? 
                              
Co se to se mnou děje?
                              
„To ty..." zašeptá do tichého pokoje, když si opět vybaví ty nádherné, chladné oči.  Avšak kdo je jejich majitelem, či proč se jejich cesty zkřížily, zůstává dívce zahaleno v mlze příliš husté, než aby jí sama dokázala proniknout.