„Hope? Jsi strašně bledá." konstatuje blondýnka se strachem v očích.
                              
Do drobnější dívky náhle narazí vlna starostí o její osobu, což ji donutí zavrávorat.
                              
Co se to děje?
                              
Chvílí jí rezonují jakoby cizí pocity, než opět opustí nic nechápající dívku a připojí se k proudu jiných hladících její existenci. 
                              
„Vydrž, za chvíli jsme u auta." 
                              
Přemístí se k světle modrému autu, do nějž se s pomocí Mari Hope posadí a vyčká, než druhá dívka na zadní sedačky umístí tašku s jejími věcmi, usedne za volant a nastartuje auto.  
                              
„Tak a hurá domů." zvolá blondýnka a uvede auto do pohybu.
                              
Hope se stále mlčíc opře o chladné sklo okýnka. Hlava třeští tak moc, až se začne ozývat i žaludek hrozící, že každou chvíli osvobodí snídani ze svých spárů. Zavře oči, jako by se mohla skrýt před všudypřítomným chvěním, ale docílí pouze toho, že se jí před zavřenýma očima začnou míhat barevné čáry. 
                              
Ať už jsme doma...
                              
Marinet se snaží Hope přivést na jiné myšlenky tichým vyprávěním o tom, co je ve světě nového. Hope mlčky naslouchá vděčná kamarádce za pomalou a poklidnou jízdu, kterou se pohybují v řece spěchajících aut. 
                              


                              
„Tak jo, musím letět do práce... Zvládneš to tady?" pohlédne Mari starostlivě na kamarádku sedící na zemi u postele, o níž se zády opírá. 
                              
„Neboj se, nejsem dítě." 
                              
„To vím, ale stále jsi... skoro neschopná." vyplázne jazyk, za což si vyslouží zásah polštářem. „Hlavně hodně jez, ať máš dost sil na léčení." 
                              
„Jasné, mami." zasměje se Hope.
                              
Dívky se obejmou na rozloučenou, poté Mari vyběhne z pokoje řítíc se do práce, do níž opět doběhne tak akorát na čas. Hope se na chvilku oddá nastalému tichu, než do pokoje vtrhne mamka.
                              
„Zlatíčko, omlouvám se. Nemohla jsem se uvolni z práce, máme teďka shon. Jsi v pořádku? Jak ti je? Máš hlad? Nepotřebuješ do sprchy?" začne běhat před dívkou, která pobaveně přihlíží jejímu nervnímu pochodu.
                              
„Klid, mami, Mari se o mě postarala." snaží se zklidnit ochranářské pudy své matky. Ta popadne Hope za ruce a zahledí se jí do očí.
                              
„Vítej doma." 
                              
„Jsem zpátky." pousměje se líbnouc ženu na čelo.
                              
„Nechám tě tedy odpočívat, ale kdybys cokoliv potřebovala, ozvi se, ano? Hned budu u tebe." 
                              
„Mami, jsem dospělá, postarám se o sebe. Máš starostí dost, ne?"
                              
„To teď není důležité..."
                              
Hope si povzdychne a bezmocně zavrtí hlavou. „Dobře, ozvu se." vykouzlí ženě na tváři úsměv.
                              
Po matčině odchodu se pokoj opět ponoří do klidu a ticha. Kudrnatá si prohlíží své útulné teritorium nasávajíc jeho atmosféru.
                              
Béžové stěny, vysoká dřevěná skříň u stěny napravo od dveří, psací stolek pod oknem s pečlivě srovnanými papíry a psacími potřebami a se šuplíčky, v nichž Hope schovává učebnice a sešity, vedle dveří je nižší dřevěná komoda s vystavenými kaktusy a naproti dveřím vedle psacího stolu postel s vínovým potahem a stejně zbarveným povlečením na peřině a polštáři, na němž je položeno několik menších barevných polštářků. Nad komodou visí obraz nějakého lesa při západu slunce a nad postelí je připevněno několik polic zaplněných knihami.