Hope s pohledem stočeným k prahu dveří sleduje slabý proužek světla pronikajícího do jejího pokoje škvírkou mezi podlahou a dveřmi. Nehnutě naslouchá všudypřítomnému tichu, které jí každou další chvilkou přijde stále otravnější. 
                              
Skoro až bolestivé.
                              
Sleduje proužek světla představujíc si obyvatele sousedních pokojů. Jejich nehybná těla zahalena nemocniční přikrývkou, jejich mysli bloudící po říši snů, kam se vděčně vydaly, aby zapomněly na bolest a nudu prožívanou každou vteřinou uvěznění v posteli. Přemýšlí, na co asi tak myslí během těch dlouhých, nekonečných dnů, kdy nemohou opustit svůj pokoj a stávají se tak vězni svého stavu. 
                              
Hluboce se nadechne, chvíli vzduch v plicích podrží, než jej pomaloučku vypustí ven snažíc se tak ulevit bolesti hlavy, která ji náhle přepadla. 
                              
Dívka má pocit, jako by se jí něco dralo do hlavy, něco, co tam nepatří, něco navíc. Naráží to do stále trochu otupeného mozku chtějíc si ukrást kus její pozornosti, kterou ona ale odmítá vtíravému čemusi obětovat. Jen mlčky snáší neustávající vlny tříštící se o její vědomí s myšlenkami na ostatní pacienty, když zaznamená mírný závan vzduchu od okna.
                              
Otočí hlavu, aby se střetla s pohledem medových očí, které i v té tmě září svojí zlatavou barvou jako by se jí chlubily. 
                              
Hope sebou šokem škubne a strne zůstávajíc zírat na osobu sedící na parapetě stále zavřeného okna. Vytřeštěnýma očima hledí na malého chlapce houpajícího nohama v dívce neznámém rytmu, jehož oči si zkoumavě prohlížejí kudrnatou pacientku v posteli. V jeho blonďatých, mírně vlnitých vlasech se odráží oranžové světlo pouličních lamp venku, které na stěnu pokoje promítá stín stromu tvořící tak mozaiku stínů a světla. 
                              
V prostoru dále zůstává vládnout ticho. Po chvíli si Hope uvědomí, že příliš dlouho nechala své tělo bez přísunu kyslíku, proto se zprudka nadechne, až se rozkašle. 
                              
„Opatrně." promluví chlapec něžným hláskem, seskočí z okna, aby lehce, skoro neslyšně dopadl na podlahu a přešel k dívčině posteli.
                              
Hope se stáhne více do polštáře, o který se opírá zády, aby se dostala, co nejdále od chlapce sedajícího si do nohou její postele. Cítí, jak se matrace pod další vahou mírně prohne. Do nosu ji udeří vůně květin vycházející z tajemného dítěte neustále sledující každičký její nádech.
                              
„Kdo jsi?" nalezne vyděšená opět svůj hlas.
                              
Zlatovlasý klučina se nahne více k Hope a rukama se zapře o matraci u jejích kolen, aby detailněji mohl prostudovat její roztomilý obličej. Všimne si drobných, spíše nepatrných pih na tvářích a malé jizvy pod pravým spánkem, jež nepatří k těm novým zraněním po nehodě. Zrakem přejede přes hubený krk až k odhalené části výrazně vystouplé klíční kosti. 
                              
„Jsi moc pěkná." vycení drobné zoubky v úsměvu. 
                              
Dívka musí párkrát zamrkat, aby se dostala z šoku a dokázala pochopit význam pronesených slov. Pootevře ústa v němé otázce stále zírajíc na neznámého návštěvníka. 
                              
Když kluk zvedne dětskou ručku, kterou se natáhne k jejímu obličeji, Hope sebou trhne a ruku odrazí s tichým: „Ne." 
                              
Klučina na to reaguje mírným zamračením stahujíc ruku zpět do svého osobního prostoru. „Neboj se." upře na ni své velké, medové oči. „Nechci ti ublížit..."
                              
„Kdo jsi?" zopakuje svoji otázku. 
                              
„Daniel. Ty jsi Hope, viď?" uvelebí se do tureckého sedu a bradu si položí do dlaní s lokty zapřenými o kolena. „Rád tě poznávám."
                              
„Jsi taky pacient?"
                              
„Byl jsem. Když mě strýček uhodil a já spadl na kámen." odvětí zadumaně přemýšlejíc, kdy byl naposledy v nemocnici.
                              
„Ne, myslela jsem, jestli teď jsi pacient."
 Blondýn zavrtí hlavou. „Teď jsem zcela zdravý." řekne vesele.
                              
„A co tu tedy děláš?" nechápe stále Hope jeho přítomnost ve svém pokoji. Konečně ji opustilo prvotní zděšení, když si uvědomila, že před sebou má naprosto nevinně vyhlížejícího kluka bez jediného náznaku možného ohrožení z jeho strany.
                              
„Chtěl jsem tě vidět." odpoví nechápavě naklánějíc hlavu ke straně, až mu vlasy spadají do tváře.
                              
„Chtěl jsi mě vidět?"
                              
Daniel vesele přitaká stále nechápajíc dívčin zmatený výraz ve tváři. 
                              
„Proč jsi mě chtěl vidět?" pokračuje v záplavě otázek.
                              
Náhle se k ní klučina ještě více přiblíží, chytí jí obličej do svých maličkých dlaní a hluboce se zahledí do jejích temných hlubin v očích. Zůstává tak nehnutě několik vteřin, a když se Hope pokusí se osvobodit jeho sevření pouze zesílí, proto i ona svoje oči nasměruje k těm jeho nervózně vyčkávajíc, co se bude dít.
                              
Chlapec, aniž by pustil dívčin obličej, transportuje své tělo tak, že teď sedí obkročmo na dívčině klíně očima stále vězníc pohled prosycený znepokojením. Hope aktivuje všechny svaly v těle, ale ničeho dalšího není schopna.
                              
Nemluví.
                              
Je tak blízko, že slyší jeho klidný dech šimrající jí na tvářích. Je tak blízko, že si může prohlédnout jeho krásné, husté řasy. 
                              
Daniel na svých rtech vykouzlí úsměv a Hope pocítí chvění prostoru kolem nich. Náhle se z nepatrného chvění stanou zřetelné vibrace, narážející do dívčina nitra. 
                              
Co to je?
                              
Jak to, že to cítí? Co to vlastně cítí? Proč? 
                              
Začne jí tepat na spáncích, celá její mysl je náhle zaplněna podivnými, šedými obrazci, které ji zcela rozmlží okolní svět. Vnímá zvláštní chlad vycházející z chlapcova těla, vnímá vůni květin, kopretin, uvědomí si náhle. V hlavě cítí zvláštní, nepopsatelné rezonance otřásající celičkým jejím vnitřním světem.
                              
Nakonec se propadne do čisté, tiché, nekonečné temnoty.
                              


                              
Ráno Hope probudí hřejivé, sluneční paprsky ozařující světlou místnost. Pomalu otevře oči a zamžourá do ostrého ranního světla, odvrátí se od příliš oslňujícího venkovního světa, aby se vzápětí setkala s dalším oslňujícím podnětem, kamarádčiným veselým úsměvem.
                              
„To teď jako nechodíš na přednášky?" otáže se Hope spánkem oslabeným hlasem.
                              
„Dobré ráno, ospalče." pozdraví probouzející se kamarádku blondýnka. „Klídek, mám to pod kontrolou." 
                              
Hope se pochybně zašklebí a vydrápe se do sedu, aby se dívce mohla zpříma zahledět do očí. „Ale vážně... Nemusíš mě navštěvovat každý den, já to tady zvládnu a ty máš jistě svých povinností dosti."
                              
V odpověď se jí dostane vzpurné zavrtění hlavou.
                              
V ospalé mysli se mihne obraz zlatovlasého chlapce, který se však hned rozplyne a Hope mu tak nevěnuje žádnou větší pozornost. Protáhne své ztuhlé tělo v duchu si pochvalujíc vydatný spánek, který již dlouho neměla. 
                              
„Takže co máš dneska v plánu v mém vězení?" 
                              
„Přinesla jsem pexeso, člověče nezlob se a až odejdu, budeš si moci číst, jelikož já, anděl, jsem ti koupila hromady nových, suprových knih." odvětí hrdě kamarádka hrnoucí se k dívce do postele, kde začne celá rozzářená vyskládávat malé kartičky na peřinu mezi nimi. „Dneska tě určitě rozdrtím."
                              
Hope se zasměje.