Ještě nějakou dobu bude muset ležet, než se tkáně v oblasti břicha opět sjednotí a kosti ve zlámaných končetinách zacelí, ale den za dnem se začíná cítit lépe. Opět získala chuť k jídlu, zvládne být vzhůru skoro celý den a při troše bolesti se i sama postaví. 
                              
Ale doma je přeci jen doma. V bezpečí, v teple, u rodiny, v bezpečí vlastního pokoje. 
                              
Tok jejich poklidné konverzace je náhle přerušen vpádem hurikánu do světlého pokoje. Oba páry očí se zmateně otočí směrem ke dveřím, v nichž stojí udýchaná Mari s divokým rozcuchem na hlavě. 
                              
„Ahoj, Mari." zamává jí dívka z postele.
                              
Přicházející vyvalí oči a zřítí se na kolena. „Bože, žiješ." vydechne a obrátí oči k nebesům. „Beru zpět všechny svá předchozí slova, ano? Asi jste docela fajn tam nahoře..." 
                              
„Myslíš, že bych tě tady jako nechala, jo? Leda bych tě pak chodila strašit po své smrti." zasměje se hnědovláska, které o chvilku později její kamarádka rozdrtí všechny zbylé, nepolámané kosti v drobném těle. Hope sykne bolestí a nepatrně do kamarádky drkne, aby ji usměrnila.
                              
„Jo, sorry, sorry, dýcháš? Seš fakt úplně pitomá! Víš, jak jsem se bála?!" vyjede na ni zamračeně.
                              
Blondýnka si starostlivě sjíždí Hope pohledem a krčí obočí stále více a více. 
                              
Drobný obličej je celý poškrábaný a pod jedním okem zdoben nemalou modřinou, levé předloktí a pravá holeň uvězněny v sádře, na odhalených pažích zahlédne stále rudé jizvy v doprovodu modřin a podobu zbytku těla si může jen domýšlet. Ale i přes svá zranění se drobná hnědovláska na svoji kamarádku směje svým typickým zářivým úsměvem, který pro ni schovávala každé ráno na cestu do školy.
                              
„Jsem v pořádku, ano? Jen trochu domlácená." 
                              
„Hope, opravdu moc jsem se bála..." vzlykne vyšší dívka a nechá z okna skanout zbloudilou slzičku. „Bylo to kvůli mně... Kdybych – Kdybych tě tehdy nezavolala do té práce. Omlouvám se, strašně moc se omlouvám." propukne již v plnohodnotný pláč.
                              
Zraněná dívka se jen mírně pousměje stahujíc uplakanou dívku do svého klína, kde jí začne něžně projíždět prsty vlasy. „Marinet... Tohle neříkej. Nebyla to tvoje vina, to já se nerozhlédla. Prosím, neříkej takové věci." 
                              
„A-ale kdybych tě nezavolala... Mělas hodně práce, bylas prostě unavená a já tě ještě takto..." vypadávají z dívky další a další slova mísící se s nekonečným vzlykáním naplňující celý pokoj.
                              
Starší žena, která do teď tiše přihlížela, se postaví a za zády uplakané dívky na Hope zamává naznačujíc, že počká za dveřmi. Hope jí odpoví mírným pokýváním a opět vrátí svoji pozornost k dívce ve svém klíně.
                              
„Mari, já bych se ti měla omluvit. Vyděsila jsem tě a přidělala ti další starosti." řekne tiše dívka zaplavena pocitem viny, že své kamarádce takto ublížila.
                              
Po jejích slovech se dívka vyšvihne do sedu, aby ve svých dlaních sevřela menší a zahleděla se do tmavých očí. „Bože, Hope, co to říkáš?  Jaká omluva? Ne, ne, ne už nebudu brečet, slibuji, ale už se mi neomlouvej za to, že jsi byla sražena autem, jasné?" 
                              
„Dobře, skoncujeme s omluvami." 
                              
„Jsem ráda, že jsi v pořádku..." 
                              
„To já taky." 
                              


                              
Nemocnici pohltila noc v těsném závěsu s tichem. Rušné chodby teď ovládá prázdnota chvílemi narušena osamělým medikem chvátajícím kamsi do útrob rozlehlého komplexu. Na vrátnici osvětlené ostrým bílým světlem, které z malé místnůstky tvoří zářící pochodeň v prostoru ovládnutém nocí, sedí skoro dřímající muž znuděně sjíždějíc sociální sítě v telefonu. Obvykle zaplněné nepohodlné židle ve zhaslých čekárnách teď zejí opuštěním. Pokoje většiny ubytovaných se téže ponořily do noční atmosféry, v níž se začínají splétat nejrozmanitější vibrace lidských snů.