Náhle adrenalin vše otupí, otupí bolest celého těla, otupí zmatenou mysl a zapne na mód úniku. Drobná pacientka se začne pod dotykem cizích dlaní kroutit, zběsile kopat kolem sebe a křičet.
                              
Doktoři na sebe něco pro ni nesrozumitelně pokřikují a snaží se dívku lapit do svých spárů. Ta ještě chvíli vzdoruje, než se následkem svých zranění zhroutí na podlahu, odkud dokáže jen bezmocně sledovat chodila všech těch cizáků okolo.
                              
Pocítí doteky na svém těle, chce se ohnat, aby to cizí teplo dostala ze svého osobního prostoru, ale zůstává neschopna pohybu.
                              
Doktoři ji urychleně vrátí na lůžko, kolem kterého započne organizovaný chaos. Někteří se vrhnou k přístrojům, aby je opět vrátili na správná místa, jiní se vrhnou na dívčino tělo snažíc se zabránit jeho vykrvácení. Dívka zůstává nehybně ležet s očima upřenýma ke stropu naprosto nevnímajíc jakýkoliv zásah do jejího těla. 
                              
Co se to děje? Rozezní se jí otázka v hlavě.
                              
Chvíli v jejím vědomí zavládne klid, než jej zaplaví další a mnohem více zničující otázka.
                              
Kdo jsem?
                              


                              
„Hope?" osloví mužský hlas dívku, která svůj pohled upírá rovně před sebe. Sedí opřená v posteli po pás přikrytá teplou peřinou v objetí nejrůznějších přístrojů snímajících veškeré dění v jejím poničeném těle. 
                              
„Hope?" zkusí to opět onen hlas.
                              
Tentokrát dívka zareaguje, otočí hlavu směrem k muži vyššího věku s pár stříbrnými pramínky ve světle hnědých vlasech, pohledem nalezne jeho světlé oči, do nichž se nepřítomně vpije. 
                              
„Ahoj, Hope." objeví se na jeho vrásčitém obličeji milý úsměv. 
                              
„Já jsem Hope?" otáže se šeptem dívka stále nepřítomně zírajíc do jeho očí.
                              
„Ano, to je tvé jméno." odpoví klidně na její otázku neztrácejíc svůj úsměv z tváře. 
                              
„Jmenuji se Hope." ochutná léky otupělá dívka své jméno. „Žiju?" nechá ze sebe vyplout další otázku.
                              
„Tak nejvíc, jak to je teď možné. Měla jsi štěstí, Hope." 
                              
„Štěstí?" 
                              
„Málem jsi umřela." vysloví doktor děsivé oznámení, které dívku na pár chvil vytrhne z omámení. 
                              
„Mohla jsem zemřít?" zvýší nepatrně svůj hlas nyní prosycený panikou. „Mohla jsem neexistovat?"
                              
„Je to tak, drahá... Avšak tvrdě jsi bojovala, aby ses k nám zase vrátila." pochválí kudrnatou pacientku před sebou.
                              
Odkud jsem se vrátila?
                              
V mysli se jí vynoří vzpomínka na neskutečné ticho, klid a zvláštní přítomnost. 
                              
Zvláštní přítomnost...
                              
Vybaví si pocity, které cítila, jen na kratičký zlomek vteřiny se k ní vrátí nejasná vzpomínka na úplně cizí prostor vzbuzující v jejím nitru nekonečnou hrůzu. 
                              
„Někde jsem se ztratila." vyhrkne Hope směrem k doktorovi.
                              
„Prosím?"
                              
Ztratila jsem se...
                              
Kde jsem?
                              
Zahledí se na své dlaně. „Já nevím, kdo jsem..."
                              
„To je v pořádku, Hope, vzpomeneš si. Hlavně zůstaň v klidu, ano? Ve tvém stavu je to pochopitelné." konejší ji doktor.
                              
Dívka prudce zavrtí hlavou, až se jí hnědé kudrny rozletí kolem hlavy. „Ztratila jsem se!" 
                              
Vrátím se?
                              
Odkud?
                              
„Klid, zlatíčko, hlavně klid. My ti pomůžeme, věř mi."
                              
„Vrátíte mě zpátky?"
                              
Doktor odpoví prostým přikývnutím. Pohledem zabloudí ke dveřím, poté se jím opět vrátí k dívce. „Mohl bych k tobě pustit návštěvu?"
                              
„Návštěvu?"
                              
„Někdo tě chce vidět, ale pokud se na to necítíš, pošlu jej pryč, dobře?"
                              
Hope po vzoru muže namíří své oči ve směru dveří, na které chvíli bezmyšlenkovitě hledí, než se rozhodne k nepatrnému přikývnutí.
                              
„Dobře, tak chvíli vyčkej, ano?" vydechne úlevně doktor, postaví se a vyjde z nemocničního pokoje, kde teď Hope přebývá.
                              
Z poza dveří se do prostoru šíří rozhovor tlumených hlasů, pak se dveře pomalu otevřou a do tiché místnosti, kde jediným zvukem je pípání přístrojů, vstoupí žena. Hope si prohlíží její tmavě hnědé vlasy, oči barvy čokolády, pihy na tvářích, také si všimne tmavých kruhů pod očima a zarudlého odstínu ženina bělma v očích. Sleduje, jak se neznám osoba v jednoduchém úboru z černých kalhot a vínového svetříku, vydá k její posteli a usedne na židli, na níž předtím seděl doktor. 
                              
Obě na sebe hledí neuhýbajíc pohledem. 
                              
„Ahoj, Hope." pozdraví žena snažíc se o normální, milý tón hlasu.
                              
Hope sleduje její chvějící se rty a pevně sevřený kapesník v ženiných dlaních. Putuje po její unavené tváři orámované hustými vlasy délky po ramena. 
                              
Nakloní hlavu na stranu, jelikož jí v hrudi začne tížit zvláštní, úzkostlivý pocit, který však nedokáže identifikovat. Chvíli vydechuje náhle nahromaděnou úzkost, než cizí ženě tiše odpoví: „Dobrý den."
                              
V té chvíli se oči stejné barvy jako jsou ty Hope rozšíří hrůzou, ústa se pootevřou do němého výkřiku a žena propukne v srdcervoucí pláč, kdy se rukama křečovitě chytá za hruď a nechává ze sebe unikat steny vyjadřující její neskutečnou bolest.
                              
Hope k ní vyděšeně natáhne ruce, avšak žena je od sebe odstrčí a zůstane na Hope beze slov hledět dále sténajíc se slzami kanoucími na její tváře. 
                              
Nic nechápající dívka zděšeně hledí na její mučivou bolest, která pomalu začne zasahovat i její vlastní nitro.
                              
Na tváři pocítí první horké slzy, které s tisíci otazníky v očích setře prsty, aby si je mohla prohlédnout.