„Ale jsem ti neskutečně vděčná." usměje se na ni kamarádka.
                              
Když je Hope seznámena s instrukcemi svého úkolu, dají se obě dívky do práce. Mari se obleče do své uniformy a běží za pultík plný dobrot, Hope dostane podnos s několika marcipánovými mrkvičkami, které s úsměvem má rozdávat přicházejícím zákazníkům. Hope pro tuto chvíli zahrabe své podráždění a starosti ohledně práce, aby nezpůsobila kamarádce problémy tím, že svým vražedným pohledem zabije zákazníka dřív, než vejde dovnitř. 
                              
Zhluboka se nadechne, nasaje do plic sladký odér kavárny a vydá se do příjemně laděného prostoru plného zákazníků. Již několikrát zde byla na pozvání Mari, takže se nedostavilo nutkání si prostor řádně obhlédnout, jen rychle shlédne zdi s krémovými a tmavě hnědými proužky, několik obrázků s kávou či nějakým dezertem, dřevěné stolečky se židličkami s modrými polštářky pro větší pohodlí zákazníků. Zamává Marinet za pultíkem s kasou a vitrínou se zákusky a se sladkým úsměvem na rtech se vydá mezi zákazníky snažíc se nemyslet na jejich zkoumavé pohledy.
                              
Dvě hodiny... Dvě hodiny a konec, to zvládneš přece. Ujistí v duchu svoji vyklepanou dušičku.
                              
Marinet od pultíku občas na Hope nervózně pohlédne ujišťujíc se, že dívka nevzala roha či se psychicky nezhroutila. Moc dobře věděla, že Hope pro ni udělá první poslední na úkor sebe samé, ale také si byla vědoma, že není fanouškem davů lidí, proto se jí v hlavě zrodí nemálo starostí o dívčin psychický stav. Avšak po půl hodině si všimne dívčina uvolnění a usměje se nad tím, jak se vžije do role, což zákazníci oceňují přívětivými úsměvy. 
                              
Zvedne ruku, aby dívce zamávala. Ta, když si toho všimne, vycení své drobné, bílé zoubky a s úsměvem gesto oplatí. 
                              


                              
„Jsi opravdu zlatá." stiskne kudrnaté dívce vděčně dlaně. „Buď si jista, že to máš u mě, jo?"
                              
Hope s úsměvem přikývne oblékajíc se do svého kabátku. „Víš, vlastně to nebylo tak strašné." 
                              
„Já vím." potvrdí blondýnka při vzpomínce na dívčin úsměv. „Tady, šéfová a já ti děkujeme." strčí dívce do rukou krabičku. Hope ji opatrně pootevře a shlédne barevné dortíky užaslým pohledem.
                              
„Ne, to ne... Vždyť mně to vlastně ani nevadilo." zasměje se nervózně snažíc se bílou krabičku vrátit zpět majitelce.
                              
Mari ale vztyčí dlaň v odmítavém gestu a o krok poodstoupí. „Projev našeho vděku." oznámí vážně.
                              
„Se z tebe zblázním... Tak děkuji." přijme tedy sladký dar a své kroky nasměruje k východu. 
                              
„Příští tabulky dělám já!" zvolá ještě Mari, než se Hope ztratí v již setmělém odpoledni.
                              
„Tak na to zapomeň! Víš, jak to dopadlo minule." odvětí dívka se smíchem a vykročí z kavárny. 
                              
Obejme ji chladné pozdní odpoledne a chvíli si musí zvykat na čerstvý, čistý vzduch neprosycený vůní sladkostí a kávy. Je teprve pět hodin, ale město se již nechalo přikrýt pláštíkem noci a zalít světlem lamp. Hope se rozhlédne po stále dosti zalidněné ulici a vydá se směrem k domovu za doprovodu hluku jedoucích aut po frekventované silnici a hovorů kolemjdoucích lidí. Se spokojeným úsměvem na rtech a od mrazu zčervenalými tvářemi si prohlíží výlohy prodejen, kaváren a restaurací tisknouc si na hruď voňavou, bílou krabičku. 
                              
Když míjí malou prodejnu potravin, vzpomene si na koření a mléko, proto rychle, aby ji dav lidí neunesl pryč, zabočí ke vstupu a se zacinknutím zvonečku nad dveřmi vejde do tepla. Od poklady na ni kývne tmavovlasá, podsaditá žena. Hope do košíčku vloží vše potřebné, a ještě plechovku ledového čaje pro sebe, u pokladny zaplatí a s taškou v ruce se opět ponoří do proudu lidí na ulici, když jí v kapse zavibruje telefon. Přehodí si tašku na zápěstí a při pohledu na displej zaskuhrá.
                              
„Dobrý večer, paní Kallerská." nalezne ve svém hrdle milý tón, jímž osloví šéfovou.
                              
„Hoopperová, kde jsou ta data?!" rozvibruje jí ušní bubínky podrážděný ženský hlas. 
                              
„Jo, za chvíli jsem doma a mám to již skoro hotové, do hodinky vám to pošlu." v hlavě si rychle přelétne zbylé řádky na papírech, aby se ujistila, že hodinka jí bude skutečně stačit, nakonec usoudí, že ano a spokojeně si pro sebe pokývá hlavou, až se jí vlasy uvolní z poza uší a orámují jí obličej. „Ano, za hodinku to máte na mailu."
                              
„Hopperová, a kde jsi jako teď?" 
                              
„Musela jsem něco naléhavého zařídit." 
                              
Náhle sebou dívka trhne, když si vybaví, že do dnešní půlnoci musí ještě profesorovi poslat esej na knihu, kterou včera konečně dočetla až do konce. 
                              
Hernajs...
                              
Zastaví se na okraji chodníku, aby si mohla kopnout do zábradlí oddělující silnici s chodníkem. Když si dostatečně uleví od návalu stresu, vydá se dál, aby mohla šéfové zaslat data a napsat milion stránkovou esej.
                              
„No, zítra si přijď pro další papíry, ano?" oznámí šéfová.
                              
„Už zítra?!" vyjekne nešťastně Hope.
                              
„Jo, týpeček si nějak pospíšil..."
                              
„Dobře, kolem třetí se pro to u vás stavím..."
                              
„Fajn, tak to dneska pošli, čekám. Zatím nashle." vychrlí žena v telefonu a zavěsí. Hope si s povzdechnutím strčí telefon do kapsy.
                              
S hlavou plnou starostí vstoupí na přechod, ale druhého konce již nedosáhne. Zaznamená pískání pneumatik na silnici, jak bylo auto prudce zabržděno, když se ohlédne po zvuku, spatří dva blížící se světelné body, které ji o vteřinu později smetou k zemi, kde se stane objetí skřípajících kol. 
                              
Stihne ještě tiše vyjeknout překvapením a bolestí, než se jí začne svět ztrácet před očima. Zahlédne nákupní tašku a pomačkanou krabici se zákusky, které dnes pravděpodobně neochutná.
                              
Poté se nechá tupou bolestí rezonující jí v celém těle unést do říše, kam tělo nikdy nevstoupí a duše možná nevystoupí.