„Jo!" potvrdí, i když ji už nemohla skrz zavřené dveře slyšet. Ještě v rychlosti zkontroluje, zda má v kapse klíče, které si tam naštěstí nechala při příchodu ze školy a už se řítí z branky na ulici, kde se mále srazí se svojí blonďatou, uřícenou kamarádkou.
                              
„Joj, čus, no letíme." vydechne celá zarudlá, čapne nebohou Hope za dlaň a vláčí ji za sebou jako hadrovou, úplně bezmocnou panenku. Hope má co dělat, aby stačila jejím dlouhatánským krokům, kterým se svými krátkými nožkami těžko přiblíží, a tak co chvíli klopýtne snažíc se nesletět obličejem na nepříjemně tvrdou zem. Lituje, že si nestihla zapnout svůj teploučky kabát, který je teď zaplněn nepříjemně štípajícím chladem připomínající kudrnaté dívce, že je stále zima.
                              
„Hele, sorry, jo? Ona má přijít Margaret, ale ta prý musí ještě akutně mluvit s profesorkou a bude moci až tak za dvě hodiny! Ji asi zaškrtím..." durdí se dívka v černém kabátku silně kontrastujícím s jejími dlouhými, blonďatými vlasy.
                              
„Tak ji zaškrť, až to skončí, jo? Víc, jak dvě hodiny tam nebudu." prskne Hope opět málem poctěna setkáním se zemí. „A zpomal, žirafo!" 
                              
„To, že ty seš záprtek, za to nemohu, prostě pohni."
                              
Řítí se lidnatými ulicemi velkoměsta a několikrát se jen o pár milimetrů vyhnou nepříjemné srážce s jinou osobou. Konečně dorazí před maličkou kavárnu, kde Mari dělá servírku, rychle do ní zaplují a vykličkují mezi stoly do zadních prostorů, kde mají zaměstnanci šatnu. 
                              
„Fuf, stihli jsme to!" zvolá nadšeně Mari a hned poté se zřítí na bílou kachličkovou podlahu těžce vydechujíc právě uběhlý maraton. Hope ji celá uřícená následuje, při čemž se pochválí za to, že si kabát přeci jen nezapnula, už teď má totiž pocit, že jí hrozí uvaření se za živa.
                              
Ještě pár chvil obě dívky popadají ztracený dech nepřítomně zabodávajíc pohled do modrých, plechových skříněk naproti nim, než se Mari zvedne a odběhne kamsi do neznámých prostorů kavárny. Hope se konečně dokáže sebrat z podlahy, aby se vysvlékla z kabátku a trošku si poupravila rozdivočelé kudrny kolem drobného obličeje.
                              
„Tak jsem tady." vřítí se do šatny blondýnka s krabicí v náručí. 
                              
„A cože to ode mě vlastně potřebuješ?" otáže se Hope, která si se zděšením uvědomí, že netuší, do čeho ji kamarádka plánuje zatáhnout.
                              
„Máme dneska speciální den a potřebujeme maskota." usměje se dívka přehrabující se v krabici, z níž o pár chvil později vytáhne nějaké oblečení. „Máme den králíčků." 
                              
„Prosím?" vyzdvihne kudrnatá obočí nespouštějíc podezíravý pohled z hromádky oblečení v dívčiných rukou.
                              
„Na, toto si prosím obleč." 
                              
Hope hromádku přijme a vydá se do rohu, kde ze sebe začne shazovat své vlastní oblečení, aby jej vyměnila za pochybně barevné kousky odložené na dřevěné lavičce. Navleče si bílé punčošky s růžovými šatečkami doplněné o bílé krajky. Dívka si oddechne, že je sukně dostatečně dlouhá, ale na zbytek kostýmu se nepřestává mračit a vrásky na čele se ještě prohloubí, když jí druhá do vlasů usadí čelenku s králičími oušky. 
                              
„Vypadáš sladce." rozplývá se blondýnka při prohlídce drobné Hope v růžovoučkých, rozkošných šatečkách. „Ještě tě namaluji." 
                              
„Marinet, jsi mrtvá..." sykne podrážděná dívka, která je násilně usazena na lavičku, kde se její obličej dostane pod nadvládu budoucí mrtvé dívky. V zrcadle na zdi sleduje, jak jí Mari maluje králičí čumáček a vousky, nanese trochu řasenky a lesku na rty.